Cesta po Balkánském a Apeninském poloostrově

Po několika dnech příprav na třítýdení cestu je vše nachystáno a zařízeno. Motorka dostala nové pneu, olej a proběhla kontrola většiny pohyblivých částí. Zbývá už jen přečkat noc a zítra na nic nezapomenout. 

Je sobotní ráno. Probouzím se se zvláštním pocitem. Pocit, který zažívám před každou velkou cestou. Je to směs vzrušení a obav. Neznámo je tou příčinou a je zvláštní jak jedna věc dokáže vyvolat dvě naprosto rozdílné emoce. Vzrušení z nového dobrodružství vyhrává a tahá mě z postele. V klidu balím a nakládám na motorku, nikam nepospíchám a užívam poslední chvíle domova. Tlačítko startéru mačkám až po poledni a vyrážím za příjemného počasí směr Brno. Má snaha nic nezapomenout opět nevyšla a za Mikulovem se mi v hlavě promítá pohled na poličku s připraveným termoprádlem. Po chvilce přesvědčuji sám sebe, že jedu na jih a nebudu ho potřebovat. Nebyla to bohužel poslední opomenutá věc. Nebudu předbíhat. Jěště před hranicí mě zlákal stánek s hrozny a broskvemi. Kupuji malou sváču, která ve mně mizí, zatímco sedím a hledím na klesající slunce u říčky, či spíše příkopu, rozdělující statní hranici.
Čisté a upravené rakouské vesnice se střídají s lány obilí a vinicemi. Dnešní nocleh budu hledat hned jakmile přejedu Dunaj. Přejíždím most přes řeku a pokračuji dalších 50 km, než nachazím vhodné místo pro postavení stanu. Parkuji motorku, odháním komára, pak dalšího a najednou mě obklopuje celá krvežíznivá komáří smečka. Zkouším najít místo dále od lesa, kde krvepijci nebudou. Na pěkném plácku několik minut čekám, zda se komáří havěť znovu objeví a teprve poté stěhuji motorku a věci. Rozbaluji stan zatímco se objevuje protivné bzučení komářích křidélek. Vtom mi dochazí, že je zřejmě přitahuje teplo motoru.
Vzdávam boj a smiřuji se stím, že dnešní příjemný, teplý večer strávím zapnutý ve stanu.

Ranní dusno mě vyhnalo ze stanu poměrně brzy. Plán dne je dojet do Chorvatska se zastávkou u jezera Neusiedler a Balatonu. Není důvod se poflakovat a po sbalení bagáže vyjíždím z louky na asfaltku a drandím si to jižním směrem. Nedělní vesnice a městečka jsou bez života a působí ponuře. Všechny obchody včetně supermarketů zavřeny. Silnici lemují kilometry vinic, kterým nedokážu odolat a půjčuji si jeden hrozen. Malé, ale o to více šťavnaté kuličky se stavají pro dnešek mojí snídaní.
Prazdné penziony a kempy svědčí o tom, že už je po sezoně a samotné jezero není nikterak zajímavé.
Nedaleko Balatonu sjíždím z hlavní silnice s úmyslem projet na mapě vyznačeným přírodním parkem.
Netrefuji správnou odbočku a závora u vjezdu do lomu mě otáčí zpět. Ani napodruhé se nedaří, tentokrát mi vadí v cestě značka zákazu vjezdu. Nevadí, alespoň uvidím Balaton. Ten byl pro mě bohužel zklamaním. Všudepřítomné soukromé pláže hotelů a penzionů témeř nedovolují dostat se k vodě.
Po chvíli hledání jsem našel veřejný park s přístupem k vodě. Ani tam se mi moc nelíbilo a jezero mi připomíná přerostlýho bráchu Mácháče. Tahle ždímačka na pěníze turistů není nic pro mě a vyrážím dál doufajíc, že už brzy najdu více divočiny. Přibržďuji na benzínce dotankovat a nabrat vodu. S úžasem koukám na obsah právě naplněné láhve, který připomíná spíše limetkovou limču. Vylévám zelené něco z lahve ven a raději kupuji vodu balenou. Silnici na jihu Maďarska lemuje téměř nekonečná hradba domů a plotů. Je to jak jet jednou dlouhou vesnicí. Maďarsko-chorvatská hranice vyžaduje pouze kontrolu podobnosti fotky v pasu s řidičem motorky a bez problému přejíždím. Jen mě trochu rozhodila betonová zátarasa s ostnatým drátem na mostě mezi celnicemi. Mířím přes kopce dále na jih. Neudržovaná, úzká silnice je vykoupená nádhernou krajinou lesů a luk s potulujícími se ovcemi a klesající slunce vytváří úžasnou světelnou podívanou. Nechce se mi pokračovat dál. Stavím stan na louce za vesnicí a po večeři si při západu slunce a kávičce plánuji přibližnou trasu zítřejšího dne. Počasí se má podle předpovědi zítra pokazit. Nechám se překvapit.

Pátou hodinu ranní ohlašuje bubnování deště. Pospávám do sedmi a další hodinu mi trvá vykopat se ze spacáku. Pohled ze stanu na ocelovou oblohu mi na náladě nepřidává. Balím za nepolevujícího deště a vyjíždím právě včas z louky, která se začíná proměňovat v bahenní jezero. V tu chvíli přestává pršet a začíná chcát. Toto se střídá až k Bosensko-Hercegovinské hranici, kde se na chvilku počasí umoudřuje. Chorvatský celník mě propouští bez kontroly, ale na druhé straně stojí kolona aut. Nenápadně se nacpu dopředu. Vytahuji pas a předávám chlápkovi s ostrým pohledem do okénka. Ještě dokumenty od motorky, povídá. Během vteřiny má v ruce techničak a zelenou kartu. Jeho vytrénované oko si okamžitě všímá malého nedostatku. Karta je měsíc prošlá! V hlavě si nadávám a přemýšlím co dál?
Celník zabavuje pas a posílá mě do kanceláře, kde mi vystaví týdenní pojištění. Ujímá se mě pán, co už žažil mnoho zim a za 16€ ručně vypisuje dokument o pojištění v místnosti ,která se očividně za posledních 40 let nezměnila a to včetně vzduchu v ní. Za blbost se platí všude 🙂
Obloha opět tmavne a já dnešní cestu odpískávám po 124km ve městě Banja Luka a stavím u kavárny. Dávám si kávu, zatímco mi týpek za barem hackuje telefon na wifi sousedů. Ptám se ho na nocleh a on mě ochotně posílá do nedalekého hostelu. Platím 15€ za libový jednolůžkáč. Zapínám topení na plný kule a suším vše, co jde. Po hodince je v místnosti jako v sauně. Raději vyrážím ven omrknout město. Přijde mi, že se zde o památky moc nestarají a plastové dětské hřiště uprostřed hradeb středověkého hradu mě v tom pouze utvrzuje. Obloha se vyjasňuje a večeře probíhá při západu slunce. Obří pizza, palačinka a káva za pouhých 5€ je lehkou záplatou za náročným dnem. Dlouho nemohu usnout. Jednak díky horku rozhicované místnosti, které se drželo uvnitř i při otevřených oknech, tak i zvukům, jenž ve mně budily pocit, že někdo nakládá motorku do dodávky. Když spíte vedle vašeho mazlíka, cítíte, že je v bezpečí.

Budí mě zvuky probouzející se ulice. Nakládám a prchám z města pryč. Dnes je v plánu přejet Dinárské alpy a dojet k městu Mostar. Pěkná a klikatá silnice, která vede údolím řeky Vrbas, mi vykouzlila usměv na tváři. Čistá a poměrně dravá řeka se určitě v létě hemží vodáky a naznačuje to i četnost kempů a penzionů. Problikávající auto zvyšuje mojí ostražitost a kontroluji předepsanou rychlost. Po chvilce míjím policejní radar s myšlenkou, že na kluzké silnici bych stejně rychlost nepřekročil. Přede mnou se objevuje městečko Jajce postavené na skále nad řekou. Zastavuji u vodopádu Pliva hned u města, kde chvilku relaxuji za zvuku padající vody opouštějící nedaleké jezero Plivsko a z dáli prohlížím hradby hradu týčící se nad tím vším.
Pokračuji směr Prozor. Všímám si, že mnoho domů nese stále stopy války a trochu se divím, že si místní lidé díry po kulkách neopraví, aby se zbavili každodenní připomínky zlých časů. Na vrcholu jednoho z kopců se přede mnou otevírá údolí jezera Ramsko. Sjíždím z hlavního tahu na cestu lemující celé jezero, která dále pokračuje do hor. Silnice se brzy mění na šotolinku, která mě vede do přírodního parku Blidinje a stoupá až do 1200 m.n.m. , kde začíná být pěkná kosa. Za celou dobu potkávám jediné auto. Mercedes s německou SPZ naznačuje, že cesta je pro mě v pohodě sjízdná, nebo velkou odvahu (zoufalost) jeho řidiče. Přehoupnu se přes nejvyšší místo a dalších 15km jedu jen z kopce dolů. U jezera Blidinje na chvilku zastavuji, ale zima a vítr mě rychle vrací zpět do sedla. Za poslední hradbou hor se objevují paprsky slunce, což popohání vpřed. Na druhé straně mě víta nádherný výhled a v dálce jsou vidět i hory, za nimiž je známé chorvatské letovisko Makarska. Slunce příjemně hřeje a s klesáním se konečně vracejí teploty připomínající letní jih. Ve městě Posušje nedaleko Chorvatské hranice navštěvuji pekárnu. Chci ochutnat nějakou místní specialitu. Paní za pultem pohotově reaguje a sune přede mě sáček s rohlíky. Než se zmůžu něco namítnout, že rohlík si koupím i u nás, paní má namarkováno a já platím. Vše začne dávat smysl až u večeře. K polívce přikousnu rohlík a z něj na mě vykoukne marmeláda. Ok, dnes mám hlavní chod i dezert v jednom.
Oblast má poměrně hustou zástavbu a nalezení místa na nocleh se stává takřka nemožné. Nakonec stavím stan mezi domy na volné parcele a bez sebemenších problemů přečkávám noc.

Do Mostaru se dostávám už kolem 9h a hledám kavárnu. Nejen kvůli kávě, ale i Wifi připojení, k vyřešení absence mé zelené karty. Město má velmi zajímavou atmosféru a je zde už hodně znát vliv Islámu. I přesto, že nemusím turisticky profláknutá místa, naštěvuji nejznámější pámátku města Stari Most, který zde nad řekou Neretva postavili Osmani již v 16. století. Při hledání památky se mě ujímá místní chlapík, ukazujíc místo k parkování. Samozřejmě hned po sesednutí mě kasíruje a uklidňuje, že zde jsou mé věci v bezpečí. V ulicích lemovaných restauracemi a obchůdkami s cetkami potkávám spousty žebrajících. Jedné roztomilé holčičce dávám pár drobných s představou, co si asi koupí. Opouštím ruch města a kvůli předpovědi počasí měním trasu. Mířím k jižnímu přechodu do Černé Hory. Né že bych byl z cukru, ale pokud si mohu vybrat mezi deštěm a zimou v horách, a teplým sluncem u moře, je volba jednoznačná. Kontoluji, zda mi pojišťovna neposlala elektronickou kopii zelené karty. Namísto toho dostávám informaci, že kopie posílají pouze poštou, což v tomto případě nebylo řešení. Po chvilce se rozhoduji zariskovat a přejet hranici bez karty. Blížící se celnice mě znejišťuje. Po vyžádání dokumentů předávám pas a OTP. Chápek to přejede pohledem a posílá skrze okénko zpět. To šlo hladce, říkám si. Přejíždím k černohorské závoře, kde přede mnou celník dusí ve vlastní šťávě Srbský pár. Po 15 minutách jen mávne ať jedu. Úleva je značná a šťastný jak blecha vyjíždím vstříc nové zemi. 500 metrů a staví mě další závora.
Znejistím, ale je to jen mýtná brána. Vcelku vyčůraný nápad postavit ji hned za hranici, kdy nemáte jinou možnost než zaplatit. Navíc je silnice stejná jako ostatní a uniká mi důvod výběru (kromě tahání peněz z kapes turistů). Vůně a pohled na moře mi ještě více zlepšuje náladu a očima hledám přístup k nejbližší pláži. Netrvá dlouho a už se cákám ve vlnách a užívám si příjemné osvěžení. Po oschnutí vyrážím hledat místo pro noclech, což se záhy jeví jako nemožný úkol, neboť zátoka Kotor je obklopena horami stoupajícími přímo z moře a každá rovná plocha je zastavěna, či oplocena. Nezbývá, než se ubytovat v kempu. Zanedlouho nalézám úplně prázdný kemp. Smlouvám cenu na 5€, stavím stan a jdu si ještě užít vody. Plavu si v moři, koukám na slunce zapadající za vrcholky hor a připádám si jak v pohádce. Pravě toto jsou chvíle, které dávají cestování smysl a budu si je pamatovat ještě dlouho po návratu.

Není nic lepšího, než si po probuzení zaplavat v moři. Osvěží a nastartuje tělo i mysl na celý den. Ke snídani trhám slaďoučké fíky rovnou se stromů rostoucích v kempu. Po dnešních prvních párset metrech mě haltuje policista. Jukne na značku, usměje se a mávne rukou, ať pokračuju. Silnice ze zátoky je zařízlá do kopců a v nejvyšším bodě se naposledy ohlédnu na moře a mizím mezi vrcholky směrem do vnitrozemí. Okolní krajina je suchá, porostlá pouze keři. Občas zahlédnu usedlost, jenž ve mně budí myšlenku, jaký nelehký život v této pustině musí být. Potkávám několik policejních hlídek s radary. Nemám obavy, jelikož mé cestovní tempo stěží překročí maximální povolenou rychlost. To se nedá říct o italské skupince GS-ek a Multisrand. Těmi jsem byl předjet takovou rychlostí, až mi připadalo, že stojím na místě.
Po třech hodinách přijíždím k jezeru Pivsko, což je ve skutečnosti přehrada. Jejím údolím se vydávám 16km ke hrázi. Projíždím nespočet tunelů a za každým z nich se objevuje nový a ještě úžasnější pohled na divoké hory obklopující vodní hladinu. Trávím hodinu zkoumáním 220 metrů vysoké hráze. Na její stavbu bylo použito 860 000 m3 betonu a ukrývá 3 turbíny, z nichž každá je schopná vyrobit 120 MW.
Po důkladné prohlídce se vracím stejnou cestou a odbočuji u cedule Zabljak. Cesta k tomuto městu vede skrze srdce národního parku Durmitor, o němž jsem hodně slyšel, a který dalece předčil mé očekávání. Okolní lesy postupně ubývají a krajina se začíná měnit v rozlehlé louky, na nichž lze zahlédnout nespočet ovcí, krav a někdy i koní. Vše hlídané pastevci, kteří tu stále žijí tradičním způsobem života. Nad tím vším se vypínají majestátní vrcholky hor. Silnice kličkuje mezi skalami a postupně odkrývá neuvěřitelnou krásu parku. Další chvíle, kdy si uvědomíte, proč vlastně cestujete. Dostávám se do horského sedla ve výšce 1907 m.n.m. Je to nejvyšší místo, kam lze v Černé Hoře po silnici dojet. Silný vítr mě nutí při focení přidržovat motorku, aby ji nesfoukl se stojánku a na obloze se honí tmavá mračna. Mé plány zůstat nocovat v divočině hor měním a sjíždím dolů k městu Zabljak, kde stavím stan s výhledem přímo na hory.

Vylézám do mlhavého rána. Projíždím prázdným městem, které v sezóně zajisté pulzuje životem a začínám sestup do údolí řeky Tary. Zde na mě čeká další technický skvost, most Durdevica. Byl dokončen v roce 1940 a se svojí výškou 172m se řadil mezi jedny z nejvyšších silničních obloukových mostů v Evropě. Mlhavé údolí a opar nad řekou působí tajuplně. Pokračuji podél řeky a užívám si jízdu. V prvním větším městě nakupuji jídlo, když vtom mi zaklepe na rameno chlápek a lámanou češtinou se mě ptá, odkud jsem. Zanedlouho zjišťuji, že má bráchu v Čechách, kde ho často navštěvuje. Chvilku si povídáme o místním životě a dostávám rady, co bych měl navštívit.
Na jeho radu mířím k nedalekému jezeru v národním parku Biogradska Gora, ke kterému vede klikatá serpentina do výšky 1100 m.n.m. U jezera dávám oběd a pozoruji turisty křižující jezero na vypůjčených loďkách. Ještě chvilku vychutnávám pohled na odraz vrcholků hor od vodní hladiny, než se vydám na cestu do hlavního města Podgorica. Od rána v podstatě klesám a sjezd k řece Morača se mi zdá nekonečný. K mému potěšení se výrazně otepluje a i slunce se začíná prodírat mezi mraky. Kousek za Podgoricí se ubytuji v hostelu a mířím prozkoumat centrum, vyměnit peníze v bance a nechat si vytisknout zelenou kartu, kterou mi pojišťovna konečně poslala. A pak, že to nejde 🙂 Po návratu se potkávám s českým motorkářským kolegou ubytovaným v hostelu, který čeká na odvoz jeho nepojízdné mašiny.
Večer si sedneme ven a u kávy klábosíme o cestovaní a životě. Příjemná tečka za skvělým dnem.

Dnes mě čeká přejezd do Albánie. Snažím se naplánovat cestu s ohledem na počasí, které říká "drž se pobřeží, nejezdi do hor"! Před odjezdem se se mnou přišel rozloučit majitel hostelu s manželkou a popřál mi šťastnou cestu. Milé gesto milých lidí.
Skadarské jezero objíždím z jižní strany, které není tak hustě obydleno a mohlo být zajímavější. A dělám dobře. Bílé skály, modrá voda a nádherná příroda s pohledem na jezero mě doprovazí po celou cestu. Domorodci u silnice nabízejí něco ze svých zahrádek, povětšinou však víno nebo jiný alkohol. Předjíždím i pár cyklistů, kteří mají v tomto kopcovitém terénu můj obdiv. Z jejich lehkého úsměvu soudím, že jim výšlap dělá dobře.
Blížím se k albánské hranici a zařazuju do kolony aut. Jeden hoch mě oslovuje francouzsky a povzbuzuje k předjetí kolony. Zastavuji u okýnka pro pěší a cyklisty. Po pěti minutách, kdy celník odbavuje auto z druhé strany, na mě mávne ať jedu. Startuju a mizím. Potkávám předlouhou kolonu aut v protisměru a vyhlížím albánskou celnici. Po několika minutách jízdy mi dochází, že už tu žádná nebude a nejde mi do hlavy, jak jsem ji mohl minout. Zastavuji v prvním větším městě vyměnit peníze za místní měnu Lek. Mé odhodlání brzdí zamčené dveře banky. Zkoumám otevírací dobu, až poté mi dochází, že je sobota a vybírám tedy z bankomatu. Pomalu projíždím městem a nestačím otáčet hlavu, ve snaze prozkoumat každou zajímavost. Mrknu do mapy a zamířím od pobřeží do hor najít vhodné místo na noc. Užívám si cestu bez zbytečných rovinek a zastavuji až u jezera Ulez, což se opět ukazuje být přehradou. Po půl hodině zkoumání terénu nacházím plácek 50m nad silnicí s nádherným výhledem do údolí. Postavím stan a jdu si zaplavat do zelenomodré a osvěžující vody jezera.
O hodinu později sedím u stanu, kuchtím večeři a říkam si, jaký klidný místečko jsem dnes našel. Najednou slyším cinkání a kolem se proženou dva oslíci a za nimi dědula. Prohlíží si mě, pak mašinu a podává mi ruku s úsměvem od ucha k uchu, jak kdybych byl první člověk za tento měsíc, kterého potkal. Snažíme se komunikovat, což oba po chvíli vzdáváme. Dědula mi znovu podává ruku a jak se rychle objevil, tak zmizel. Za hodinku si to kolem štráduje jiný panáček s paraplíčkem, zamává a mizí mezi keřy. V Albánii se mi to stalo vícekrát. V naprosté pustině se odnikud objeví člověk, usměje se, pozdraví a zase se ztratí kdovíkam.
Usínám za zvuků cikád a balkánských písní linoucích se z vesnice nad hrází.

U snídaně řeším dilema, zda se vrátit a přijet do Tirany po cestě kolem pobřeží, nebo se dát silnicí přes hory, kterou sice mapa neukazuje, ale Google ji zná. Volím delší, ale zato horší cestu přes hory a první zástávka je ve městečku Burrel. V kavárně mi barman hackuje telefon na wifi sousedů. Sedím venku popíjím úplně výbornou kávu a sleduji nedělní dopolední mumraj na náměstí. Je to zřejmě místo, kam se místní sjíždějí z okolních vesnic potkat přátelé a posedět v přeplněných kavarnách. 

Po cestě potkávám několik přístřešků s doutnajícím ohništěm. U jednoho zastavuji a dva chlapíci mi okamžitě nabízejí opečenou kukuřici. Jeden z nich se okamžitě stává mým nejlepším kamarádem a než stačím zaplatit, hopsne na motorku, aby ve vteřině zmizel v příkopě. Jeho pokus posadit se naštěstí končí dobře pro něj i pro motorku. Další kukuřici dostávám zdarma (ušetřil jsem 4kč).
Sjíždím z hlavní a dalších 20km mě čeká jen stoupání. V zatáčce se objevuje stádo ovcí a hned za nimi malý pasáček nesoucí 11" tablet. Technologie dorazila i do zdejších končin.
Asfalt brzy končí a střídá ho šotolina, která se mění ve vyschlé říční koryto. Jedu v podstatě pouze na jedničku a nápad poobědvat v Tiraně se tak rozplývá. Drsná cesta je vykoupená úžasnou krajinou, kde nepotkáte živáčka. V případě defektu či zranění bych měl asi problém, ale na to se snažím nemyslet. Na druhé straně kopců se začínají objevovat stavení a potkávám i dodávku, která zde funguje jako autobus vozící lidi do města. Přeháňka proměňuje část hliněné cesty v namydlený led. Řidič dodávky má plné ruce a nohy práce a v určitých místech nechává všechny vystoupit, aby je po pár desítkách metrech znovu nabral.
Naložená motorka a ruce dostaly zabrat a já konečně přijíždím do hlavního města.
Spousty prachu a kouře mě moc neohromují. Hodinku křižuji městem, nakupuji jídlo a mizím pryč. U stánku zkouším broskve a hrušky od místního farmáře a jako bonus dostávám plody, o nichž nemám tušení, co jsou a jak se jedí. Dorážím k pobřeží a začínám hledat nocleh. Hustě obydlená oblast s využitím každé rovné plochy mě vyhání na kopec. Po odpolední přeháňce se výjezd proměňuje v nelehký úkol. Mazlavé blátíčko se lepí na kolo a to se po pár metrech úplně zastavuje. Odmontuji blatník, oškrábu bláto a s velkým úsilím se doplazím nahoru.
Noční déšť mě zneklidňuje a přemýšlím, jak ještě více rozbahněnou cestou sjedu zpět.

První benzínka, kterou potkávám, má mycí box. Zastavuji. Klučina u myčky se podívá na zabahněnou mašinu a bez jakýchkoliv slov se pouští do práce. Zatímco ho sleduji, ke mně přistupuje chlápek a slušnou anglinou vyzvídá, odkud jsem a kam mířím. S Albáncem žijícím v Anglii si skvěle popovídám. Přichází si mě prohlédnout dalších pár lidí. Nemohu se zbavit pocitu, že mě chce někdo okrást. Přitom jsou Albánci milí, prátelští a zvědaví lidé. Pozvání na oběd zdvořile odmítám. Nasedám na nablýskanou motorku a vyrážím směr Dhermi. Rád bych tam zůstal dvě noci, abych si odpočinul, vypral a připravil na další cestu. Přímořské letovisko je téměř bez turistů. Zkouším hotel, ale 60€ za ubytování na dvě noci s úsměvem odmítám. Nacházím sympatický kemp, kde si majitel říká 8€ za noc včetně snídaně a večeře.
Není co řešit. Stavím stan a za pár minut si už vykračuji k moři. Mám pláž téměř pro sebe a nádherně modro-zelená voda Jónského moře vyloženě pobízí ke koupání. Večer se v kempu potkávám s Američankou cestující po Evropě s baťůžkem a navzájem si vyměňujeme cestovatelské dojmy z Albánie.

Další den vyrážím na výlet na 1500m vysokou horu stoupající přímo z moře. Po vyškrábání na vrchol zjišťuji, že jsou zde vysílače, o které se starají tři chlapíci. Jeden si mě hned jde okouknout a za ním v závěsu zbylí dva. Nejmladší z nich, mluvící anglicky, vyzvídá. Nakonec si všichni sedáme na vrcholku hory, koukáme do dáli a vyprávíme o životě v Albánii a Čechách.
Odpolední relax u moře mi dodává novou chuť na cestování. Provádím údržbu motorky za dohledu majitele, který je velký fanda jednostopů a radí, kam se mám zajet podívat.

Ráno balím bagáž, loučím se a vyrážím k místu zvané Modré oko. Silnice se skvělým povrchem je samá zatáčka a zařazuje se mezi mé favority této výpravy. Zastavuji udělat pár fotek. Po rozjetí motorka nejede, spíše pluje. Zjišťuji defekt předního kola. Samořezný šroub se sám zaříz do pneumatiky a nepomohl ani antipich. Naštěstí je nedaleko město, kde mi duši spraví a mohu s malým zdržením pokračovat dál. Po poledni jsem na místě. Modré oko je místo, kde řeka vyvěrá z hlubin hory a vytváří tak úžasnou barevnou podívanou. Koupání v desetistupňové vodě probíhá bleskově, ale v teplém dni je velice osvěžující. Ještě chvíli užívám magického místa, než se vydám zpět na cestu. Projíždím městem Sarande, které ještě trochu žije turismem a z albánských měst se mi líbilo nejvíce. Pokračuji kolem zátoky Butrint, spojující s mořem pouze 30m široký a kilometr dlouhý kanál. Není zde most a tak za poslední leky využívám přívoz. I přesto, že hranice s Řeckem už není daleko, rozhoduji se strávit ještě jednu noc v "albánské divočině". Začínám hledat místo pro bivak. Sjíždím na kamenitou cestu podél řeky a po párset metrech objevuji super místo na břehu. Větví odmetávám všudypřítomné ovčí bobky a rozdělávám oheň, ve snaze odehnat mravence o velikosti ovčího bobku a ještě větší hlavou. Blížící se bouřka mě zahání do stanu. Po pár minutách a kapkách vykoukávám ven a bouřka se záhadně rozplynula. Mohu si tak vychutnat kávičku při západu slunce ve společnosti mravenců a bobků.

Po řádném vymáchání v řece se vydávám k hranici. Přejezd se obešel bez problémů a já mířím do města Igoumenitsi, kde bych se měl v noci nalodit na trajekt plujicí do Itálie. Den trávím prohlídkou, koupáním a ochutnáváním řeckých jídel. Dvouhodinové zpoždění mě nepotěší, ale naštěstí mi na terminálu dělá společnost toulavý pes o velikosti telete. Než započne naše nalodění, musíme počkat na nekonečný had kamionů soukající se z útrob lodě. Po odbavení se ukládám na lehátko a snažím se trochu prospat. Procházka po palubě za svitu vycházejícího slunce mě probírá z bezvědomí a kafe pomáhá nastartovat do nového dne. Blížíme se k pevnině, o čemž svědčí nespočet plastových odpadků na hladině moře. Trajekt vplouvá do přístavu a za hodinku už mě vítá vojenská kontrola se samopaly.
Ve městě Brindisi se nezdržuji a uháním na sever. Po pár kilometrech cítím, že mě něco kouše do zad. Zastavuji a z bundy vyklepávám mravence velkého jak ovčí bobek a ještě vetší hlavou. Kdyby tak kontrola se samopaly věděla, že jsem propašoval uprchlíka. Blížím se k národnímu parku Gargano, kde chci strávit noc. Silnice lemují nekonečné vinice. Je zrovna období sklizně. Traktory všech velikostí a značek, s vlekem naplněným až po okraj vinnou révou, potkávám úplně všude. Vůně naložených hroznů mě nalákala k zastavení a ochutnání.
Jižní slunce dělá z ovoce sladkou a šťavnatou pochoutku.
Za městem Manfredonia začíná park a jelikož je pozdní odpolední hodina, začínám hledat kemp. Bohužel všechny kempy jsou už zavřené, a proto pokračuji dál a vyjíždím do kopců, kde nalézám super místečko u staré, rozpadlé salaše. Jde v podstatě o terasu pod vrcholem kopce. Mám tak nádherný výhled po okolí a na moře. Užívám příjemný teplý večer, netušíc, co mě v noci čeká. Okolo půlnoci mě probouzí vítr pohrávající si s plachtou stanu. Během pár minut vítr zesiluje. Plachta se třepotá tak silně, že mám pocit jakoby na ní mlátily desítky rukou. Začíná pršet, když vtom mi vítr vytrhává kolíky. Plachta plápolá ve větru přichycená posledním z kolíků. Ve vteřině jsem venku a dávám vše do pořádku. Za tu chvilku jsem durch a ve stanu se klepu jak ratlík. Vítr i déšť ustává a já se snažím usnout. Ve čtyři ráno mě budí stejný zvuk jako prve. Vystrkávám hlavu ven a přede mnou se objevuje úchvatná podívaná. Z jedné strany čistá obloha bez mráčku osvětlená obřím měsícem a z druhé černý bouřkový mrak pouštící jeden blesk za druhým.

Naštěstí se mě tato bouřka vyhnula a probouzím se do sluncem zalitého rána. Vzduch po nočních bouřkách je nádherně svěží a povzbuzuje mě do sedla. Užívám si zatáčky a krásnou přírodu parku. Projíždím zajímavým městěčkem San Angelo postaveném na vrcholcích se skvělým výhledem do kraje. Cesta na severozápad je vcelku monotónní, kde se střídají pasáže podél moře s městy a vesnicemi. Téměř všude je padesátka. Cesta tak ubíhá pomalu. Italské benzínky jsou kapitola sama pro sebe. Samoobslužné s nemožností zaplatit mou Visa kartou a za hotovost nevrací. Když vhodíte dvacku a natankujete za 14€, tak máte smůlu a nikdo vám nic nevrátí. 30km od San Marina, což je můj zítřejší cíl, se ubytovávám v kempu na pláži a jdu na večeři do restaurace. Dnes můžu, mám narozeniny 🙂

Nedělní ulice jsou prázdné. Jen kolem kostelů to žije a v odpoledních hodinách se mnohočetné rodiny scházejí v restauracích, nevo pořádají pikniky na plážích. Hezký zvyk, líbí se mi.

Z dáli mě vítají tři věže San Marina postavené na vrcholu hory, pod nimiž jsou terasovitě poskládané ulice města. Mini republika má rozlohu 62km2 a 32 000 obyvatel. Úžasnou atmosféru starobylého města trochu kazí obchůdky s turistickýma cetkama. Trička s Bártem a jiné hovadinky mi sem prostě nesedí.
Po důkladném prozkoumání města se vydávám dál, tentokrát směrem k mé poslední zastávce a tou jsou Benátky.
Na radu kamaráda nechávám mašinu na parkovišti pro motorky při okraji města a jdu pěšky.
O většině míst, než je navštívím, si vytvářím představu, jak budou vypadat. Skutečnost je mnohdy zcela jiná. Ne však v případě Benátek. Místo s nezaměnitelnou atmosférou je přesně takové, jaké jsem si vysnil. Těžko se to popisuje. Kdo Benátky navštívil, chápe. Loudám se ulicemi a nasávám plnými doušky vůně, chutě, zvuky a pohledy, které město poskytuje. Po dni stráveném v Benátkách se vydávám směr k domovu. Poslední noc trávím ve stanu v Alpách. Trochu jsem podcenil nadmořskou výšku a ráno startuji motorku, abych se alespoň trochu ohřál teplem motoru. Zbytek cesty probíhá v pohodě a domů přijíždím kolem devatenácté hodiny. Večer si užívám se svými blízkými při vyprávění příběhů z cest.