Dobrodružství Britských ostrovů

V 7 ráno troubí budík a tahá mě z postele. “Mornin” zdravím spolubydlícího, když˛si dělám v kuchyni snídani a koukám z okna na probouzejicí se Londýn. Další stereotypní ráno, než skočím na mašinu a vydám se do práce. Dnes ne, dnes je to jiné. Je to poslední den v práci!

 Pracovní doba se zdá být nekonečná, i když se už moc nemaká (možná proto). Svých 5 kolegů zvu na oběd a odpoledne mě šéf s přáním šťastné cesty propouští ze služeb o něco dříve. Nahážu na mašinu svých pět švestek a mažu na výpadovku na Southampton. Po M3 jsem tam za chvilku. Nudná dálnice nutí můj mozek začít přemýšlet a začínám si tak uvědomovat, že je to tu. 14-denní dobrodružství po jižní Aglii a Irsku. Co mě asi čeká?

 

 

No, byla to malá průtrž mračen. Přečkal jsem to na krajnici pod stromy, který mě aspoň částečně ochránily před nocí strávenou ve všem mokrým. Za půl hoďky je po všem a letní teplota vrací vše v mžiku do suchého stavu. Koukám do mapy a plánuju dnešní noc strávit někde v okolí Weymouthu. Za městem by měla být dlouhá pláž, kde bych chtěl strávit noc. Záhy zjišťuju, že je zde zákaz kempování a pokračuju tedy dál. Projíždím farmářskou oblastí a pátrám po vhodném místečku. V Anglii i Irsku je těžký najít flek na divoké kempování. Kolem silnic jsou postaveny zíďky nebo elektrické ploty a vjezdy na louky jsou zataraseny bránama. Každý metr čtvereční je něčí, ale jak jsem později zjistil, většině lidí nevadí, když si jim ustelete za humny. Vždycky jsem se snažil nic po sobě nezanechat, abych tak umožnil i dalším lidem nocovat tímto způsobem.

Po hodince hledání nacházím vhodný místečko. Mezi elektrickým ohradníkem a keři kolem silnice je dvoumetrový pás, kde stavím bivak. Vařím si véču a sleduji ovečky, která jedna po druhý chodí vočumovat, co za stvoření s nimi bude dnes nocovat. Ráno v 5 mě probouzí štěkot ovčackých psů a hlas jejich majitele. Otevírá bránu a nahání stádo na jinou pastvinu. Nevylejzám a chvílemi slyším psiska čenichat kolem stanu, než si je pániček zavolá.

 

 

 

 

Po snídani balím a mířím dál na jihozápad. Po asi 70 km se dostávám do národního parku Dartmoor. Koně, krávy i ovce se zde volně potulují po vřesovištích a já koněčně poznávám domov ovečky Shaun. Projíždím krajinou beze stromů, která mi připomíná filmy o Fantomasovi, když vtom narážím do kapky vody a pak do dalších 15 milionů. Po zbytek dne mrholí. Nenápadný, ale vytrvalý deštík, který vše dostatečně nasytí vodou.

Po cestě podél pobřeží míjím malebné městečko plné turistů. Po chvilce zjišťuju, že jsem dorazil do jedné z hlavních turistických atrakcí Corwallu St Michael’s Mount ve městě Marazion.

Hrad, který byl postaven ve 12. století na ostrůvku spojený s pevninou úzkou cestou. Na ostrov je možné dostat se suchou nohou pouze za odlivu. To jsem si nemohl nechat ujít a památku důkladně prozkoumal.

 

 

 

Přestalo pršet. Sedlám bajk a pokračuju do nedalekého města Penzance, známého letoviska hojně navštěvovaného v letních měsících britskými dovolenkáři. Město je plné hotelů, hospod a plážových atrakcí. Lehce nasávám atmosféru letního podvečera, než se vydám hledat “své místečko”. Opěť nelehký úkol, který zabral minimálně hodinu hledání, než se mi podařilo najít vjezd na louku bez brány.  Stan stavím až za třetí zdí rozdělující pastviny a po večeři se za deště schovávám do spacáku a rejdím prstem po mapě.

 

Slunečné ráno a zpěv ptáků mě tahá ven ze stanu. Dnes mám v hledáčku nejvýchodnější  část Cornwallu takzvaný “Lands End”. Je ještě poměrně brzy a pondělí. Parkoviště a maják na pobřeží je tak téměř  bez turistů. Parkuju, když vtom zahlídnu, jak se ke mně žene chlapík. Hubu od ucha k uchu a než se stačím rozkoukat, už se představuje jako Noel z Austrálie. Velký milovník motorek a cestování. Přidává se k nám i jeho žena, která snad už musí mít křeč od toho věčného úsměvu a společně klábosíme o anglických zkušenostech. Když zjišťují, že se chystám do Irska, dávají mi kontakt na kamarádku, co mě prý na pár dní ubytuje a kontakt na sebe, že až budu v Brisbane, ať se stavím. Milí lidé.

 

 

Fotím se u rozcestníku, který informuje o směru, jakým bych měl plavat, abych se po 3147 km vynořil v New Yorku. Procházím se po pobřežních útesech, kde potkávám dalšího vysmátýho cestovatele, tentokrát na kole a z Novýho Zélandu. Je na cestě už rok a půl a právě se chystá do Irska a pak do USA. Popřejem si hodně šťastnejch kilometrů a vyrážíme každý svou cestou. Klikatá silnice směřující na sever vede skrze nespočet vesniček schovaných v údolích a každá se svou vlastní písčitou pláží. Větší města jsou plná turistů a komerce, ale vesnice mají stále své kouzlo. Zastavuji u jedné z pláží a aspoň smáčím nohy. Brrr studená i na začátku léta. Chvilku ještě pozoruji surfaře, než se vydám k parku Exmoor, kde chci nocovat.Míjím pekárnu vonící na dálku. Nedá se odolat a zkouším místní specialitku Cornish pastry. Podle prodavačky právě v jejich pekárně dělají zaručeně nejlepší, podle původní receptury. Po ochutnání začínám věřit. Dušené maso se zelinou zapečené v listovém těstě je vynikající záležitost, po které se mi zbýhají sliny i teď, když o ní píšu. Po gastronomickém zážitku nezbývá než najít nocleh. Jsem na okraji národního parku, což mi stěžuje hledání. Padá rozhodnutí vyjet na blízký kopec a zkusit štěstí tam. Nezastavuje mě ani cedule cesta nevhodná pro motorová vozidla. Mám přeci endurko.  Silnice začíná prudce stoupat a zároveň mizí asfalt. Naložená motorka sotva funí a zadní kolo začíná prohrabávat. Ztrácím balanc a opírám se o boční brašnu a kufr, který nevydržel nápor a odpadává.  Po několika minutách zápasu zcouvávám zpět do rovnějších míst a opravuji držák kufru stahovačkama.

Vzdávám se a hledám nejbližší možné ubytování. Narážím na malý kemp. Recepce je zavřená a otevírá až ráno v 9. Pro dnešek toho bylo dost. Stavím stan a zaplouvám do něj.  

 

Ráno je taková zima, že oblíkám termoprádlo. Hlavou se mi honí myšlenka, jestli je opravdu konec června nebo jsem byl pár měsíců v komatu. Skrze park vedou dvě cesty. Jedna po pobřeží a druhá vnitrozemím. Zastavuji na parkovišti a ptám se místních, kde uvidím víc. Řídím se jejich rad a beru to po pobřeží. A dělám dobře. Čelist mi padá za každou novou zatáčkou, kde se otvírá ještě úžasnější scenerie.

Pastviny, ovce, útesy, moře a vesničky s poklidným životem mi silně připomínají  Nový Zéland.

Perfektní místo na relaxační dovolenou.

 

 Blížím se k městu Bristol. A nejsem sám. Zdruhé strany se blíží černé mraky, které hatí mé plány omrknout centrum. S velkým městem se zásadně mění i krajina okolo silnice. Továrny, komerční a průmyslové zóny. V New Portu zastavuji u jednoho nejmenovaného fástfůdu, kde si výjměčně objednávám Mccafe a BigMac. Připojuji se k wifi a kontroluji předpověď. Déšť a zase déšť. Zklamaný, že neuvidím Waleský národní park Brecon Beacons, mířím k přístavu Pemboke, odkud zítra vyplouvá trajekt do Irska. Ubytovávám se v hostelu 40km od Pembroku. Suším vše, doslova, i když v 15°C to moc neschne.  Kromě mě je zde ubytovaný jen Peter z Birminghamu, který sem jezdí jednou za čas dobrovolničit do místní léčebny. Kecáme o budoucnosti Britů a celé EU po Brexitu, ale i o sobě a rodinách. Vykouklo slunce a Peter se zvedá se slovy, že jede na pintu. Obléká se do cyklistickýho ohozu, tahá bajk z kufru auta a mizí.

 

Vychutnávám si teplou postel a polehávám až do devíti. V přístavu mám být až na 14h, a tak se snažím sušit co jde pomocí žehličky. Po obědě se soukám do odporně vlhkých hadrů a vyrážím do přístavu. Opět prší, a jelikož jsem si nevzal nemoky na boty, navlíkám na nohy dvě igelitky. Ty fungují perfektně asi tak 15 minut. Pak mění svoji funkci na mini bazénky. Durch se naloďuju na trajekt a ve chvíli, kdy opouštíme přístav, přestává pršet a objevují se paprsky slunce. Se vzdáleností od pevniny zesiluje vítr a s ním i houpání lodi. Nikdy bych neřekl, že se takový kolos dokáže takto rozhoupat. Vstupuju do útrob lodě a hledám restauraci. Všichni jsou už namol. Potácející se osoby jsou všude. Chůze uvnitř rozhoupané lodě je poměrně obtížná a působí dost komicky. Když si po čtyřech hodinách konečně zvykám, vplouváme do přístavu v Rosslare. Trajekt mě vyflus na pevninu a nechal napospas Irům. Co mě tady asi čeká, kromě zimy a deště? Z města vede jediná silnice, kterou po pár kilákách opouštím a stavím stan za hradbou keřů oddělující silnici od mého soukromého kempu. Se zeměpisnou délkou se prodlužuje doba světla, což mi vyhovuje, a smrákat se začíná až po půljedenácté. Usínám za světla a halekání místní omladiny hrající ragby na nedalekém hřišti.

 

Je zakaboněno. Vydávám se směrem Cork a po cestě kupuju bagetu. Na lavičce u malýho rybářskýho přístavu si na ni patlám arašídové máslo, což očividně pobavilo kolemjdoucího rybáře.

S plným žaludkem projíždím jednotvárnou irskou krajinou. Mírně kopcovitý terén pokrytý travou a vlnitejma koulema, který tu trávu žerou, se střídá s většími, či menšími městečky. V Corku mám už předem vyhlídlej hostel. Projíždím ulicemi a za mnou bílá lajna. Mlíko, co vozím v baťohu, nevydrželo. Čekuju se na recepci, kde podemnou zanechávám bílou loužičku a tahám věci po schodech do pokoje, který je samozřejmě úplně nahoře. V takových situacích si říkám, že s sebou tahám spousty zbytečností. V pokoji se seznamuju s milou Australankou, která mi dává pár užitečnejch informací o Irsku a vyzvídá, zda jdu do vedlejšího baru na fotbal, že tam budou všichni. Vysvětluju jí, že nejsem zrovna fotbalovej.

 

 

Jdu prozkoumat centrum města ležící v podstatě na ostrově řeky Lee. Navštěvuju místní tržiště a nakupuju pár drobností. Večer trávím v hostelovým pubu s živou hudbou a pravým, černým, irským Guinnessem.

Hned po ránu sedlám svého oře a přesouvám se na východní část ostrova. Zde se nachází národní park Killarnay, v jehož okolí je množství jezer o různých rozlohách. Přijíždím do kempu a ubytovávám se na dvě noci. Zítra mám v plánu objet polostrov po Ring of Kerry - silnici vedoucí skrze nádhernou přírodu a po členitém pobřeží s plážemi a typickými irskými útesy. Dnes prozkoumávám město a Ross Castle, hrad stojící u nedalekého jezera Lough Leane.

Je pátek a kemp se začíná plnit. Přijíždí i spousty mladých lidí, kteří večer vyrážejí do města na pařbu.

Ráno sundávám z motorky vše nepotřebné a ještě, než se vydám na cestu, zastavuju na recepci a vyzvídám informace, co neminout. Dostávám jednu velice důležitou radu a to směr, po kterým se vydat na okruh. Dnes se zde jede charitativní závod s účastí okolo pěti tisíc cyklistů a bylo by dost otravné vláčet se v kolonách.  Vyjíždím tedy do protisměru závodu. První zastávka je u celkem frekventovaného vodopádu Torc. Moc se nezdržuju a vyjíždím do kopců parku. Silnice samá zatáčka, sluníčko začíná příjemně hřát, okolní příroda dechberoucí. Cítím se skvěle.

Další tip, co jsem dostal, je vyhlídka Ladies View s nádherným pohledem na údolí jezera. Sedím a relaxuju na skalnatém výběžku, když zaslechnu dudy. Zvědavost mi nedá a jdu hledat zdroj dudání.

Na nedalekém parkovišti pro autobusy  je chlápek v nepromokavém hábitu a vyhráva vždy, když zastaví nějaký bus plný  výhledudychtivejch  výletníků. Uznávám, že hraní dokonale doplňuje atmosféru místa. Chvilku ještě pozoruju dění kolem, pak vstávám a vracím se zpět k motce. S pokřikem za zády se ohlédnu a vidím pána s mojí peněženkou v ruce. Musím říct, že poctivost místních lidí je úžasná a po celou dobu strávenou na ostrově jsem se cítil naprosto bezpečně. I když jsem se vzdálil, nebál jsem se veškerou výbavu nechat na motorce (včetně mobilu a kamery) s vědomím, že to tam bude, až se vrátím. Možná trochu naivní, ale mojí důvěru nikdo nezklamal.

S blížícím se polednem houstne i provoz a skupinky cyklistů se mění na nekonečnýho kolohada.

Trpělivost lídí jedoucích v autech mezi nimi, aniž by se pokoušeli předjíždět, je obdivuhodná.

Silnice se konečně dostává k pobřeží a nabízí za každou novou zatáčkou nádherný výhled na mořské útesy jak vystřižené z irských pohlednic. Začínám mít odřené tváře od věčného sundávání helmy kvůli focení. Zastavuji na jedné pláži a vytahuju dron, což rychle přiláká pozornost hrajících si dětí . Rychle mě obklopují a přemlouvájí, abych je s ním honil. Vysvětluju, že to není zrovna bezpečné a rodičům by se to asi moc nelíbilo. Vzrušeně alespoň sledují mé pokusy natočit nedalekou zříceninu, kterou jdu později obhlídnout. Můj další bod zájmu je Rossbeigh Beach. 1,6 km dlouhá písečná pláž  přehrazující část zálivu. Neustávající vítr vanoucí od oceánu láká bezpočet surfářů a kajakářů. Po devítihodinovém a 160 km dlouhém výletu jsem zpět v kempu a vstřebávám zážitky dne.

 

 

 

Budím se do slunečného rána a dokonce sundávám i mikinu. Dnešní cíl je Limerick. Beru to oklikou po pobřeží přes město Dingle. Včerejší scénář se opakuje a já zastuvuju co kilometr pokochat se výhledem. Toho se prostě nepřejíš. Dojíždím do města Tarbert a zahlédnu malý trajekt, který budí v mé hlavě nový nápad. Nechat se převézt a navštívit jednu z nejznámějších irských přírodních atrakcí Cliffs of Moher. Původně jsem to chtěl vynechat, z důvodu nelibosti tlačit se mezi turisty a platit nehorázné sumy za něco, co tu stojí stovky miliónů let.

Návštevy ovšem nelituju. Na místo se dostávám kolem 19h. Lidí je zde už minimum. Platím parkovné, beru foťák a štráduju to k útesům. Paprsky slunce blížícího se k obzoru vyčarovaly velkolepou světelnou podívanou. Odrážely se od mořské hladiny a vše, co jim stálo v cestě vrhalo dlouhé stíny, které dotvářely úžasnou atmosféru místa. Sednul jsem si na zadek a hodinu jen čučel na tu krásu, za zvuku mořských ptáků vracejících se z lovu, aby nakrmili své mladé. To se prostě musí vidět. Vůbec se mi odtamtud nechtělo. Bohužel zde mají otevírací dobu do 21h :). Vracím se na parkoviště a vyrážím hledat flek na stan. Projíždím malými městy plných života a marně se snažím najít vhodný plácek. Paráda, čerstvě posekaná louka v kopci. Nebude to nejpohodlnější, ale zas tu bude klid. Noc jsem strávil neustálým poposouváním zpět do stanu poté, co mě gravitace vytáhla ven.

 

Ráno vykukuju ven a sleduju ocelově šedou oblohu nevěstíc nic dobrého. Vyjíždím z louky, začíná pršet. Do Limericku se dostávám po dvou hodinách a zastavuju na kávu a wifi. Radar předpovídá ubývání oblačnosti během mého přesunu na východ. Prohlížím město, kde mě zaujme kostel hrající na zvony chytlavou melodii. Tady choděj do kostela asi pařit.

Doplňuju palivo a s velkou nelibostí zjišťuju, že se mi po baťohu rozuteklo arašídové máslo.

Potravina, která mi zde pomáhá přežít. Je superkalorická, dá se napatlat na všechno a já ji miluju.

Projíždím vnitrozemím zpět na východ a má řidítka směřuji k Rosslare, příśtavu odkud zítra vyplouvá můj odvoz do Francie.

 

 Místo pro dnešní kemp volím na pláži asi 30km od přístavu.  Je krásný slunečný den, který vybízí ke koupání a i přes studenou vodu se na chvilku smáčím. Děľám si piknik a relaxuju na pláži. Pozoruji rodiny s dětmi, sportovce běhající po pobřeží a páníčky se svými psy dovádějící na jemňoučkém písku pláže. Všichni si přicházejí užít teplý letní podvečer k moři. Vářím si kávu, koukám na západ slunce a nemohu se nabažit té pohody. Když provoz utichne, stavím stan a spokojeně usínám za zvuku mořských vln.

Ráno brzy vstávám, než dorazí první pejskaři a běžci, a pomalu se vydávám k přístavu. Mám čas na prohlídku města a doku, kam by měl každou chvilku dorazit trajekt. Cesta do Cherbourg ve Francii bude trvat přibližně 24h. Bez problémů se naloďuji a loučím se s ostrovem, který ve mně zanechal spoustu skvělých zážitků.

Tahám pár svých krámu do kajuty s křesly pro asi 20 lidí. Většina cestujících má už rozloženou karimatku se spacákem na klidnějších částech místnosti. To mě nenapadlo! Spěchám zpět do podpalubí pro kempingovou výbavu, než nákladní prostor uzavřou. Noc tak mohu strávit v relativním pohodlí ve spacáku a s polštářkem pod hlavou.

Většinu večera trávím na horní palubě a sleduju nekonečný obzor se zapadajícím sluncem. Další pohled, který se neokouká a dokáže být pokaždé trochu jiný.

 

Dnes mě čeká další slunečný den. Blížíme se k francouzskému přístavu a většina pasažérů už je připravena s bagáží vyrazit do nákladového prostoru. Nechávám je tlačit se mezi sebou a čekám až se to trochu uklidní.  Vjíždím do ulic města a první krizovka přichází vzápětí. Na křižovatce nedávám přednost protijedoucímu autu odbočujícímu doprava. Zvyk přivezený z Anglie, kde bych měl přednost já. Snažím se soustředit a znovu si přivyknout na pravostranný provoz. Rok strávený na levé straně silnice je prostě znát.

 

 

Přemýšlím, co teď a v hlavě se mi rodí nápad (hodně blbý, což zjišťuju později) jet se mrknout do Paříže. Do města se dostávám kolem 13h a hlavu si můžu ukroutit, jak se snažím okouknout všechny ty zajímavosti. Projíždím kolem Eiffelovky. Všude milióny turistů a provoz hustej, že by se nedal ani krájet. Ještě, že mám motorku. Výhodu motorky ve velkoměstě však poznalo i mnoho místních. Výpadovka z centra  je totálně ucpaná a mezi auty se proplétá nekonečnej had motorek, skútrů, EmPétrojek a jiné havěti. A Frantíci se s tím opravdu nes..ou. Kolem popojíždějících aut sviští 50-tkou i víc a nutí mě často uhýbat. A jak se tak snažím se všem vyhnout, začnu nechtěně vytvářet špunt, brzdící hejno netrpělivejch Frantíků. Zprvu se mi to zdá dost chaotický, ale později zjišťuju, že je v tom určitý řád i vzájemná ohleduplnost mezi motorkáři a řidiči plechovek.

Po dvou hodinách se vymotávám z města a pomalu se začínám stáčet směr domov. Poslední tábořiště zakládám asi 150km za Paříží v čerstvě požnutém obilném poli. Všudypřítomní komáři mě rychle nahánějí do stanu, kde si vařím večeři a jdu chrnět. Zítra mě čeká posledních 1000km.

Většinu z nich, ač nerad, polykám po dálnici, jelikož  musím dorazit ještě dnes.

 

Ostrovy dostály své pověsti krásné přírody, ale i drsného podnebí. Většinu dní, i přesto, že byl červen, se držęla teplota pod 20°C. A pouze dva dny nezapršelo. Vše je ovšem vykoupeno nádherou pobřeží a vřelostí lidí. I zde ale platí pravidlo, čím dále od velkého města, tím pohodovější místňáci. Kdo ještě nenavštívil, rozhodně doporučuju!