Horem Dolem Centrální Asií

Motorka je naložena, všechny potřebné dokumenty vyřízené, jen já se trochu přemlouvám, abych už vyrazil. Opouštím pohodlí domova s vědomím, že následující dva měsíce si musím vystačit s tím, co vezu. Divočina se stane “zdmi” a hvězdná obloha “stropem” mé ložnice. Už není cesty zpět! Nasedám a vyrážím poznávat daleké kraje, někam tam za horizont. Teplota už od rána rychle stoupá a jakékoli zastavení, třeba na červenou, mi vytváří na zádech kapky potu. Mrskám to na Trutnov a dál na Náchod. Brzdím u obchodu, kde kupuju zásobu kávy a novou propisku. Bez toho by se psaní deníku jen těžko obešlo. Přimotá se ke mně chlápek s lahváčem v ruce a vyptává se, na čem to jezdím. “To je hondička šestpade,” odpovídám. “No, to musí sakra letět,” říká, zatímco na mě kulí oči. Nevím, co mu mám na to říct a nechci se pouštět do větších debat, raději mu popřeju pěkný den a mizím za česko-polskou hranicí. Polsko, jak jsem předpokládal, bylo nuda. Slunce se blíží k horizontu a Oslík se mnou na hřbetě k Varšavě. Jméno Oslík dostala moje Honda SLR 650 z prostého důvodu. Svým charakterem mi osla připomíná. Neatraktivní stvoření, které má svoji hlavu, ale na druhou stranu je houževnaté a neúnavně pokračuje ve své cestě.

 

 

Nedaleko od metropole nacházím skvělé “ubytování” na louce mezi domy, kde trávím první večer a užívám si ten skvělý pocit, kdy netuším, co pro mě osud na zítra přichystal. Ráno mě budí chlad pomalu se zavrtávající do spacáku. Dyť je teprve 6 hodin, zamumlám a zachumlám se hlouběji do dutých vláken. Slunce svítí po celý den, ale teplota nestoupá. O 16 °C méně je značný rozdíl oproti minulým týdnům v Čechách. Mířím k běloruské hranici, kde mě očekává mnou tak neoblíbená činnost. Papírování. Bezproblémový průjezd hraničním přechodem zastavuje až běloruský celník, který mi svými slovy vyráží dech. “Nemáš vízum,” oznamuje mi překvapeně. S ještě překvapenějším výrazem mu sděluju, že žádné nepotřebuju. Ale potřebuješ chlapečku, okamžitě kontruje. Přes stránky MZV jsem si zjistil, že máme s Běloruskem bezvízový styk, už jsem se ale nedostal k větě, pouze v případě, že do země vstupujete letecky. Mám dvě možnosti. Buď se vrátím do prvního většího města a požádám o vízum, nebo přijedu do Ruska přes Ukrajinu. Nechce se mi trávit čas na běloruské ambasádě, tak volím druhou možnost. Otáčím se a znovu podstupuju celou celní proceduru na polské straně. Na 120 kilometrů dlouhý přesun k ukrajinské hranici mi svítí slunce klesající k obzoru. Stavím se do předlouhé fronty před celnicí a vyčkávám, což mě rychle omrzí a přesouvám celý můj pojízdný domov na přední pozici. Vše probíhá hladce a za hodinku už stavím stan nedaleko přechodu.

S Ukrajinou se objevili i komáři, kteří mi v hojném počtu budou dělat společnost po první tři týdny cesty. Od Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, mě dělí 500 kilometrů. Po prvních pár desítkách je mi jasné, že tohle zábava moc nebude. Krajina je placatá a dost mi připomíná bývalé vojenské prostory v okolí Milovic. Provoz na silnici je řídký jak na D1 v šedesátých letech. Podél krajnice postávají prodavači borůvek. Od starých babiček po malá děcka. Každý se snaží něco si přivydělat prodejem darů lesa. Už druhý den jsem neměl nic v puse a na borůvky se mi začaly sbíhat sliny. Jelikož nemám žádné hřivny, vydávám se do lesa posbírat si trochu té modro-fialové dobroty na vlastní pěst. Do Kyjeva přijíždím právě během dopravní špičky. Nemám ani moc chuť toulat se po městě, takže nakupuju proviant a s vidinou plného bříška upaluju nejrychlejší cestou ven. Chladné ráno pokrývá stan rosou, jakmile však vykoukne slunce nad obzor, vše rychle osychá. Dnes mám v plánu přejet do Ruska. Zastavuju u krajnice, abych mohl “vypustit nádrž”, kde si mě všimne kolemjedoucí děda na kole. Má ruština je pořád ještě v začátcích nato, abych mohl vést nějaký rozhovor. Dědeček se nakonec spokojí s informací, že jsem Čech a maximálka motorky je stošede.

Přechod hranice mi zabere slušné 2 hoďky. Nejvíce času trávím vyplňováním celní deklarace, která je pouze v azbuce. Tu jsem se sice před odjezdem naučil, ale mnoho slov je formálních a odpovědi na otázky zaškrtávám spíše instinktivně. Celník oceňuje moji snahu a se zbytkem mi pomáhá. Jsem v Rusku, největší zemi světa! Její rozlehlost si člověk dokáže jen stěží představit a jen pohled do mapy na úsek, který jsem urazil, a který mě k Bajkalu ještě čeká, mě trochu leká. Rychle tu myšlenku vypouštím z hlavy, očekává mě Moskva.

Poprvé mi na cestě začíná pršet. Dobrá věc je, že už jsem ve stanu, a ta špatná, že je postavený uprostřed pole. Jestli bude pršet celou noc, mám o zábavu postaráno. Rozbahněná půda dokáže naloženou motorku přisát a nepustit. Ležím ve spacáku a v duchu přemlouvám toho nahoře, ať už ten kohoutek zavře, že zítra budu celý den hodný a nebudu mluvit sprostě. No, zřejmě mi uvěřil a utnul přívod vody. Ráno na červen nevypadá ani zdaleka. Mlha a zima mě doprovází na cestě k Moskvě. Jsem domluvený s mým externím pracovním kolegou Denisem, který bydlí nedaleko města, že u něj mohu přespat. Po hodince hledání (bez mapy a navigace) se shledáváme a Denis mě představuje své ženě a synovi. Večer domlouváme výlet na Rudé náměstí a na Denisovo pracoviště, televizní stanici Russia Today. Vlak do centra jede půl hoďky. Nejdříve navštěvujeme televizní studio, kde mě Denis provází a vysvětluje, jak vše funguje. Mám dokonce i možnost posadit se na moderátorský křeslo před kamery a vyzkoušet pocit, jaký asi zažívá. Je to rozhodně nevšední zážitek. S velkým zájmem okukuju všechnu tu techniku, než opustíme budovu a vydáme se na metro. Zanedlouho stojím před Kremlem společně s davy turistů, tak jak jsem předpokládal. Na návštěvu Moskvy jsem si nevybral zrovna nejlepší čas. Koná se zde MS ve fotbale a vše je tomu podřízeno. Na Rudém náměstí stojí tribuny, velkoplošné projekce, fotbalové míče a maskot turnaje vlk Zabivaka je na každém rohu. Po třech hodinách courání ulicemi se unaveni vracíme vlakem zpět na periférii Moskvy. Ještě jedna noc na gauči a zítra znovu do sedla.

Loučím se s Denisem a jeho rodinou, děkuju za pohostinnost a zvu ho na návštěvu ke mně, až on přijede v září do Čech. Nasedám na motorku, která věrně čekala dva dny před domem a opouštím Moskevský hustý provoz s jeho černě hulícími náklaďáky směr Nižní Novgorod. Západ Ruska je plochý jak hruď čínské plavecké závodnice a silnice jsou převážně rovné s občasnou mírnou zatáčkou. Ano, je to nuda, ale s tím jsem počítal. Z monotónnosti mě čas od času vyvede docházející benzín nebo policejní hlídky, které mě naštěstí ignorují a vybírají si spíše kamiony. Jedna věc je zde zvláštní, a tou jsou ukazatelé vzdálenosti. Jedu na Ufu, cedule ukazuje 896 km. Po 5 km je další cedule, která říká do Ufy 900 km. O 10 km dále je číslovka 916 km. Tímhle způsobem tam letos nedorazím a já do Ufy fakt chci. Je pokročilá hodina, tak nezbývá, než najít místo pro stan a začít nový nevyrovnaný boj s komáry. Moskytiéra je jedna z nejlepších věcí, kterou si můžete při návštěvě Ruska vzít s sebou. Následující den jsem přeci jen dorazil do Ufy. Cedule ještě mnohokrát ukazovaly nesmysly, ale nenechal jsem se odradit. Úspěch jsem chtěl řádně oslavit kávou, nedařilo se mi však najít vhodné místo. Pokaždé bych musel nechat motorku bez dozoru na parkovišti, což se mi nechtělo. Po hodince hledání slavím úspěch a objednávám si povzbuzující nápoj. Vítězství chutná hořce. Měl jsem alespoň možnost vidět město ze sedla motorky. No, není moc o co stát. Průmyslově naladěná Ufa mi nabídla pouze továrny, paneláky a smradlavé ulice přeplněné černě kouřícími traky. Určitě jsem musel minout tu hezkou část. Povzbuzen kofeinem se vydávám k městu Čeljabinsk. Zanedlouho se krajina začíná pozvolna vlnit a měnit v kopce. Neklamné znamení, že jsem dorazil k Uralu. Po dvoutisících kilometrech rovinek konečně změna. Údolí s horskými říčkami, bujně porostlé kopce, nádherně zelené louky a kamiony šplhající hlemýždím tempem nahoru, aby pak mohly stejnou rychlostí klesat zpět do údolí. Koukám kolem sebe a užívám si každý kilometr cesty, na kterou mi začalo svítit i slunce. Svět je najednou mnohem veselejší.

Ural je pás hor táhnoucích se v délce 2500 km od severu k jihu a v této části není nikterak vysoký. Jak se znenadání objevil, tak rychle zase zmizel a mě přivítala divoká, nekonečná Sibiř. 9. den výpravy je zatím tím nejnudnějším. Zdolávám obrovské úseky rovných silnic, kde se okolí prakticky nemění. Nelze si představit, jak obrovská tato země je, dokud si to nevyzkoušíte na vlastní kůži. I to je důvod, proč jsem se rozhodl celou trasu zdolat po vlastní ose. Mnoho lidí využívá vlak a dopravují se až do Irkutsku. Myslím si, že se připravují o zkušenost zdolat tisíce kilometrů v monotónnosti, která je nepodobná ničemu jinému. Hlavní ale je překonat se, vydržet sám se sebou a svými myšlenkami, což se může sice zdát jako věc jednoduchá, nicméně, věřte mi, že není. I každodenní boj s mračny komárů je důkladné prověření psychiky. Jsou večery, kdy mi jejich množství nedovolí ani v klidu se najíst a musím večeřet za svižné chůze. Chápu, že se taky chtějí nasytit, ale na mě si prostě nesmlsnou. Většinou to končí mým úprkem do stanu. Jednoduše idylka každého milovníka přírody a volného kempování. Do Omsku to mám něco přes 200 km. Ráno zvedám kotvy a vydávám se k městu najít slušný hostel. Mám několik tipů z netu, ale najít hostel podle adresy se mi nepodaří. Druhý pokus dopadne stejně. Až napotřetí to konečně vyjde. Pěkné, čisté ubytování s příjemnou obsluhou, za velmi příznivou cenu. Sprcha fakt bodla. Osvěžen, voňavý a zvědavý vyrážím na prohlídku města. Staré komunistické budovy společně s nově rekonstruovanými a rušné ulice naplněné auty od starých Lad po nejnovější Mercedesy. Trochu klidu poskytují písčité břehy řeky Irtyš, kde mnoho místních relaxuje a provozuje různé sporty a koníčky.

Večer se plní hostel chlapíky v uniformách. Co zde mají za úkol, se mi zjistit nepodařilo. Zastrčený v klidu společenské místnosti pracuju na prvním reportu z cesty a zálohuju zachycený foto-video materiál. Na příštích pár dnů se znovu vydám mimo dosah civilizace, do nekonečných dálek Sibiře. Sobotní ráno změnilo včerejší rušnou třídu v poklidnou ulici, která mi umožní pohodový výjezd z města. Vracím se do módu polykání kilometrů skrze krajinu močálů a březových hájů. Po celý den jsem měl před sebou stejný obrázek. Musím přiznat, že bych zde nechtěl žít ani náhodou. Daleko od všech vymožeností „vyspělé“ civilizace, kde pouze velká města, mnohdy od sebe vzdálená stovky kilometrů, mohou poskytnout zázemí, na které je Středoevropan zvyklý. Vesničky, které občas lemují hlavní tah, jsou jako komunistický skanzen. Často mi připomínají venkov mého dětství, včetně zemědělských strojů. A ti komáři! Tuny komárů trpělivě vyčkávající na svou oběť.  Boj, který se nedá vyhrát. Každý večer je situace podobná. Najdu vhodné místo pro stan a ve chvíli, kdy to vypadá, že je místo bez dotěrného hmyzu, se situace rychle mění. Oni si vás najdou. Vždycky! Ráno mě budí bubnování kapek na plachtu. Raději se zachumlám hlouběji do spacáku a pokračuju v podřimování. No nic, nemohu tady ležet celý den, nebo ano? Chvilku si pohrávám s touto myšlenkou, než ji zastrčím hluboko do sekce neuskutečněných skvělých nápadů. Za dozoru komáří hlídky balím mokrý stan a vydávám se k Novosibirsku. Hledám povzbuzení ve formě kofeinu a wifi. Moderní město nabízí vše, co promoklý poutník potřebuje. Teplo, kafe, něco na zub, elektrickou zásuvku a příjemnou, usměvavou obsluhu. Hned za periférií se začíná krajina zvedat. Mokřady vystřídaly louky a lesy. Silnice se taktéž trochu pokroutila a mě začíná cesta znovu bavit. Dochází mi, jak málo někdy stačí, aby se člověk začal znovu usmívat. Občas je potřeba si projít nesnázemi, nepříjemnostmi a nudou, aby člověk ocenil maličkosti, které život nabízí. Dodává mi to znovu dobrou náladu a chuť na nové dobrodružství.

Silnice je často v rekonstrukci a během projíždění jednoho takového úseku cítím, jak mi plave zadek. Ostrý kámen si našel cestu skrze pneumatiku a prodřel díru do duše. Dříve nebo později to muselo přijít. U krajnice sundávám z motorky bagáž a pouštím se do opravy. Za půl hoďky jsem opět na cestě. Ne nadlouho. Záplata povolila, tlak utekl a prázdné kolo mě donutilo pustit se znovu do opravy na kraji silnice, kde kamiony lítaly přes stovku bez jakékoliv známky zpomalení. Když je po pár kilometrech kolo opět prázdné, nadávám, jak starej poustevník. Ještě, že mi Rusáci nerozumějí. Zkouším to potřetí, dávám větší záplatu, více lepidla a komáry vysávající mě pomalu dosucha, už vůbec nevnímám. Vždy u mě zastavuje několik projíždějících motorkářů s nabídkou pomoci. Žádný ale nemá kvalitnější záplaty, takže je s díky posílám dál. Tady si budu muset poradit sám. Přibržďuje u mě i Bělorus Andrei na „Africe“. Máme stejný plán cesty. Bajkal, Mongolsko a Pamír. Když odjíždí, loučí se se slovy: „Uvidíme se v Mongolsku!“ „To víš, že jo,“ říkám si pro sebe. To ještě netuším, že naše osudy se znovu protnou.

Velká záplata už drží! Teda, alespoň dalších sto kiláků. Když znovu povolí, plný zoufalství se rozhlížím kolem sebe a přemýšlím, co budu dělat. „To snad ne!“ vykřiknu v duchu, když se mé oko zastaví na azbukou napsané ceduli pneuservis. Tomu říkám štěstí v neštěstí. Chlapík lepí duši a když už je kolo sundané, mění také pneumatiku za novou, kterou s sebou tahám už z domova. Hned je motorka o něco lehčí a jízda příjemnější. Poslední noc před Irkutskem kempuju u lesa. Myslel jsem si, že nejprotivnější hmyz je komár. Objevil jsem však ještě o něco zákeřnějšího drobečka. Když jsem zaparkoval motorku hned na kraji lesa, ještě chvilku pozoruju okolí, zda teplo motoru nepřivábí krvesajce. Téměř žádní komáři, jen pár mušek, zaraduju se. Ne však nadlouho. Tyhle mušky, jak jsem brzy zjistil, se stejně jako komáři živí krví. Navíc mají schopnost zalézt pod oblečení a ranky po kousnutí poměrně dlouho a dost krvácí. Během pár minut jsou jich stovky. Ukrývám se do stanu a schoulený v klubíčku poslouchám narážení tělíček těch bestií do stěn. Chvílemi jsem měl pocit, že slyším slabé hlásky „zůstaň tam, jdeme si pro tebe“.

U cedule Irkutsk slavím malý triumf. Prvních 7000 km v sedle je za mnou. Teď už na mě čekají pouze samé bezva zážitky. Projíždím městem a hledám adresu mého hostitele Eugena, se kterým jsme se kontaktoval přes webový portál Couchsurfing. Evžen, jak jsem si ho pojmenoval, je „Ajeťák“ a pracuje z domova. Bydlí se svou manželkou a dcerou na sídlišti v malém 1kk, než dokončí rekonstrukci většího bytu. Trochu mě zaskočí, že nechává přespat naprostého cizince v jedné místnosti společně s jeho rodinou. Co když budu chrápat? V horším případě, co když bude chrápat jeho žena? Nakonec se ukazuje, že mé obavy jsou naprosto zbytečné a užijeme si spousty zábavy. Při kuchtění večeře a pozdější lahvinky vína. Ráno mi Evžen dá několik užitečných tipů, co ve městě navštívit. Nejdříve ale musím na mongolskou ambasádu požádat o víza. Kromě ruského víza, které jsem musel vybavit už v Čechách, jsem všechna ostatní vyřizoval až během cesty. Dělám to tak vždy, abych si mohl ponechat možnost měnit trasu bez výčitek, že jsem vyhodil peníze a čas za něco, co nebudu potřebovat. Rychlost, s jakou jsem byl hotov, mě příjemně překvapila. Za 10 minut jsem měl vízum v pase a mohl vyrazit na průzkum města. Kéž by to tak fungovalo všude! Žádná zbytečná lejstra a obstrukce. Proplouvám ulicemi, nenápadně pozoruji dění, nebo prohlížím zajímavosti a památky, které Irkutsk nabízí. Ve chvíli, kdy nasedám zpět na motorku, mě oslovuje chlapík se zvědavým výrazem ve tváři. Vyklube se z něj švýcarský motorkář, který zde čeká na svého parťáka, aby se společně vydali na cestu po Rusku. Zve mě na čaj, u kterého trávíme příjemnou hodinku v hovoru. Následující den vyrážím na 250 km dlouhou cestu k Bajkalu a jeho ostrov Olkhon. Příroda v okolí jezera tvořená lesy a loukami, je vcelku kopcovitá a fakt mě baví. Čím více se blížím k vodě, tím ubývá lesů až nakonec zmizí úplně. Na ostrov mě přepravuje trajekt a za zvuku padajících kapek sjíždím z jeho paluby na písčitou cestu. Zapomeňte na asfalt, benzínky, či obchody. Jen já a příroda. Brázdím liduprázdné travnaté pláně, než objevím nádhernou pláž, kde hodlám strávit noc. Potkávám se zde i s organizovanou skupinou Němců, kteří s místním průvodcem objevují nádheru ostrova v terénních obytňácích. Stan postaven, vroucí voda bublá v ešusu, když vtom slyším blížící se zvuk motorky. Kluk na Africe se představuje jako Dimitri. Ptá se, zda může kempovat se mnou. Nemám s tím problém, alespoň procvičím ruštinu. Dimitri má namířeno do Vladivostoku a během večeře si vzájemně vyměňujeme zážitky z cest. Spíše tedy mluví on (je hrozně upovídaný) a snaží se přizpůsobit mluvu mým chabým schopnostem rozumět, jak to jen jde.

Motorkáři i cestovatelé mají vždy společné téma, které vydrží na dlouhé hodiny. Navíc Dimitri je dobrý společník. Slunečné ráno přímo vybízelo k vykoupání. Potom, co jsem po vstoupení do vody zaťal prsty na nohou v pěst, raději rychle měním rozhodnutí na pouhé opláchnutí. Rád se otužuju, dnes mě to ale vůbec neláká. Nikam nespěchám, užívám si rána s hrnkem horké kávy. Po rozloučení se ještě projíždím po ostrově, než se vydám do přístavu, kde mě trajekt přehoupne zpět na pevninu. Počasí je nestálé a občas mi připraví nečekanou sprchu. Místní policajti mi zařídili i jednu ledovou. Hlídka mě posílá ke krajnici, kde zkoumá motorku. „Máš strachovku?“ ptá se jeden z nich. Chvilku se přehrabuju v paměti. Já přece vím, co to znamená, jen si nemohu najednou vzpomenout. Posílá mě sednout si do auta. Dochází mi, co bude následovat. Sedám si, když vtom mi to doklapne. Strachovka = pojištění. Vytahuju zelenou kartu, kterou si policajt prohlíží, zatímco utrousí „A co řidičák?“. Lovím i ten. „A co mezinárodní?“ Máš? No jasně a s úsměvem ho podávám. „Joj, na zadní straně není ručně vyplněné jméno v azbuce.“ rychle hlásí. To může být pokutička až do výše 2000 rublů. Ze mě vyjde jediné slovo „nět“, které následuje ještě několikrát po sobě. Mám čas a hodlám tuhle hru dohrát do konce. Když policajt vidí, že toto nikam nevede, podá mi řidičák se slovy „dej si to do kupy!“ a nechává mě jet. Trochu mi kručí v břiše. Tento neoblíbený zvuk zaháním čerstvě vyuzenou rybou přímo z jezera. Je to velká dobrota za pár rublů. Posílen mířím zpět na Irkutsk a dále na jih okolo dolního cípu jezera. Krajina je zde poměrně hornatá a není lehké najít místo pro stan. Nakonec dávám za vděk malé louce u řeky, hned vedle Transsibiřské magistrály, jenž mi dělá společnost už od Omsku. Je na ní opravdu čilý provoz a obrovská souprava profrčí za děsného kraválu každou čtvrthodinku. Poprvé využívám špunty do uší a moc ten nápad vzít si je s sebou pochvaluju. Vesničky, kterými projíždím na své cestě k Ulan-Ude, jsou ospalé a všude je klid. Nespěchám, tu a tam zastuvuju a hledím na obrovskou vodní plochu táhnoucí se v délce 636 kilometrů a končící v nedohledném horizontu. Míjím občerstvení s výhledem rovnou na jezero. Zastavuju a u obsluhy si objednávám černé kafe za 35 rublů. Slušná cena, říkám si. Jakmile ochutnám, dochází mi, proč je tak levné. Horká voda obarvená na hnědo chutná příšerně. Objednávám si tedy mléko s nadějí, že to trochu spraví. Paní si řekne o 20 rublů, což je vcelku dost za mlíčko do kafe. Po chvilce mi přinese hrníček horkého mléka. Moje chyba. Dostal jsem, co jsem objednal, „Maloko“. Usrkávám z hrnku horké mléko a kochám se pohledem na tu úžasnou krajinu v okolí Bajkalu.

Během přesunu k Ulan-Ude mnohokrát zastavuji u kolejí magistrály a mlčky pozoruju projíždějící vlaky, zatímco mi hlavou běží myšlenky, jakou vzdálenost musí vagony plné zboží urazit a kolik lidského úsilí bylo vynaloženo na tuto stavbu. Je neděle a ulice posledního velkého města před Mongolskem zejí prázdnotou. Projíždím klidným předměstím a hledám tržiště. Trochu se ztrácím v ulicích. Pomáhá mi místní chlapík mongolských rysů, ze kterýho to táhne jak z likérky a posílá mě úplně na jinou stranu, než ukazuje mapa. Ignoruju jeho radu a jedu si po svém. Tržiště je v neděli odpoledne zavřené. Opouštím město, pokračuju dál na jih, dokud nenarazím na pěkný místo pro bivak, hned na kopci nad městem. Usínám s myšlenkou na zítřejší přechod hranice. Někde tam v dálce na mě čeká nová země, nové dobrodružství.

Vyrážím brzy ráno s nadějí, že se vyhnu velkému zdržení na přechodu. Ruská celnice je plná Mongolců čekajících na vyřízení papírových formalit. Celníkům nefunguje systém v počítači a nezbývá, než si stoupnout do fronty a trpělivě čekat. Mongolci jsou poněkud nervózní a neustále na sebe něco pokřikují, postrkávají se ve frontě, nebo přerovnávají a kontrolují své dokumenty během čekání. Po dvou hodinách vše opět funguje, takže jsem propuštěn na další stanoviště, kde mě trochu dusí spousty nesmyslných otázek, zatímco důkladně prohlíží můj pas. Oproti tomu mě mongolský celník přivítá s úsměvem a procedura je o poznání rychlejší. Ještě projet desinfekcí, koupit pojištění motorky a jedu. Jedu asi 30 metrů, kde mě odchytává paní a nabízí směnu peněz. Rychle přepočítávám kurz, který je pro mě poměrně výhodný. S tugriky v kapse a sluncem ve tváři pokračuju k Ulaanbaataru. Krajina, kterou míjím, je přesně taková, jak jsem si ji představoval. Kopce porostlé trávou, kterou spásají stáda koní, krav a ovcí. Jurty, kam až oko dohlédne. Hned první den mi tato země učarovala, a to jsem ještě pořádně nic neviděl. Lidé, které potkávám, mě zdraví, nebo jen udiveně koukají, ale vesměs jsou přátelští a milí. Pomalým tempem postupuju na jih a kochám se pohledy na okolní přírodu. Vtom v dálce vidím dvě mlhová světla typické pro BMW. Zdravíme se a já přemýšlím … Jsou to oni? Pár z Čech, se kterými jsem si psal na FB. Otáčím to a vidím, že oni taky. Radoš je na své velké cestě do Vladivostoku a jeho manželka mu přiletěla na měsíc dělat společnost. Momentálně objevují krásy Mongolska, než se vydají k Bajkalu, odkud bude, už sám, pokračovat až k vysněnému městu na východním pobřeží Ruska. Hodinku probíráme dosavadní zážitky, než se vydáme každý opačným směrem.

Mě vítá předměstí Ulaanbaataru. Chvilku mi trvá prokousat se do centra a najít trochu zastrčený hostel. Postel tvrdá jak beton, voda pouze studená a internet neskutečně pomalý. Po pár dnech ve stanu mi to připadá jako Hilton. Smývám prach cest a současně se otužuji. Čistý a vyvoněný vyrážím objevovat život v Ulaanbaataru. Centrum města je úplně jiný svět, než zbytek země. Moderní budovy, obchodní centra, rušné ulice plné spěchajících lidí a mezi nimi já. Jako vysoký blonďák sem prostě nezapadnu, ať se snažím sebevíc. Místní jsou sice zvyklí na turisty, přesto na mě mnoho Mongolců kouká, jako by zrovna spatřili Yetiho. Kručení v břiše mi dává najevo, že bych měl něco pojíst. Zkouším místní občerstvovnu, kde vybírám z fotek vytvořeného menu. Paní za pultem ukazuju prstem na jídlo, které bych rád objednal. Naznačuje, že to ne. Ukazuju tedy na další obrázek. Reakce je stejná. Sakra, o co jí jde? Co má proti Evropanům? Na můj otazník v očích reaguje pouze přikrčením ramen. Ukážu na další jídlo, paní se na mě podívá a řekne „OK“. Najedený a spokojený se šourám k nedalekému komplexu budhistického kláštera. Vklouznu do jedné z budov, kde zrovna probíhá ceremonie. Sleduju mnichy odříkávající modlitby a zpívající typickým hlubokým hlasem. Kolem je mnoho turistů, ze kterých mám pocit, že to vše je pouze divadlo. Utvrzuje mě v tom i jeden z mnichů, který si uprostřed modliteb vytáhne z kapsy „smártfoun“ a začne si s někým povídat. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to zde večír zapíchli, převlékli se a šli domů za svými rodinami. O kus dál stojí budova s obří sochou Budhy uvnitř. U dveří stojí chlapík v mnišském hábitu a kasíruje vstupné, což mi tolik nevadí, z něčeho musí financovat opravy. To, že vybírá pouze od turistů, bych taky přešel, ale požadavek trojnásobku vstupného za focení už fakt nedávám a s brbláním odcházím. Vždy jsem myslel, že budhisti nelpějí na materiálnu. To zde asi už dávno neplatí. Normálně při takovýchto výpravách muzea nenavštěvuji, ale dnes udělám výjimku. Do oka mi padlo muzeum dinosaurů, které mám rád už odmala. Expozice není velká, přesto mě dokázala přenést do doby před 65 milióny let, kdy tu vládli obří ještěři. Při cestě zpět do hostelu si dávám korejské jídlo, které se ukázalo být pekelným zážitkem. Večer klábosím s lidmi z různých koutů naší planety zde ubytovaných, než se oni vydají pařit do ulic a já do postele.

Opouštím hlavní město Mongolska a mám namířeno do Čingischánova komplexu asi 70 km východně od metropole. Hlavní podívanou je 40 metrů vysoká socha panovníka na koni. V okolí Čingischána je rozeseto několik menších soch mongolských bojovníků. Po prohlídce se konečně vydávám do divočiny mongolských stepí. V plánu mám projet okolo písečných dun parku Khogno Tarna, navštívit budhistický klášter Erdene Zuu a pokračovat dál do přírodní rezervace Orkhon Valley. Abych si užil písečné duny, jedu delší, zato horší cestou. O cestě se snad ani nedá hovořit. Mnohdy je jednodušší jet stepí, než ve vyježděných kolejích s roletou nebo hlubokým pískem. S motorkou se v takových podmínkách doslova peru a zdechliny koní či krav podél cest mi na náladě zrovna nepřidají. S velkou radostí to večer parkuju u zátoky říčky, proplétající se jedním z údolí, kde stavím stan, shazuju veškeré oblečení a s rozběhem skáču do vody. Koně, pasoucí se nedaleko, na chvilku zvednou oči od pastvy, nevěřícně kroutí hlavami a pofrflávají si, co to je za bláznivé stvoření? K asfaltu je to přibližně 50 kilometrů pískem. Nějak se nemohu rozhodnout, co je lepší. V nehlubokém písku se dá jet svižně, po roletě také, ale hrozí velké nebezpečí, že se znenadání objeví „louže“ jemňoučkého prachu, do kterého se přední kolo zapíchne a vtu chvíli letím na držku.

Párkrát se mi to i stalo, ale naštěstí jsem vše ustál. Pomalu se začínají objevovat první duny. Nejsou to ty klasické, jaké znám z obrázků Sahary, ale kopce písku sem tam porostlé trsy trávy a keři. Na nehostinné atmosféře pouště to vůbec neubírá. Po několika hodinách zápasení s pískem a vedrem jsem se prokousal k silnici, podél které stojí spousty turistických lákadel, včetně jízdy na velbloudovi. Paní, co mi jednoho přijde nabídnout, vysvětluju, že mám toho svého už pod sebou. Po asfaltu je to do města Kharkorin a zmiňovaného kláštera už pohodička. Zastavuju v malé restauraci, kde si objednávám polévku s knedlíčky. Je to silný vývar se spousty masa. Jen mám někdy pocit, že do těch svých jídel rozemílají celé kozy s rohy i kopyty. Klášter je nádherné místo s atmosférou dávných časů. Jsou slyšet zvuky modlících se mnichů, vidět starodávné chrámy a cítit vůně kadidla. Bohužel i zde mají nesmyslný poplatek za focení, který je i na evropské poměry vcelku vysoký.

Duševně obohacen vyrážím do údolí Orkhon, přírodní rezervaci, kde se vláda snaží udržet původní životní styl nomádů a jejich zvyků. Cesta je náročná, ale nádhera a rozmanitost této části Mongolska rozhodně stojí za návštěvu. Ani fakt, že se musím stejnou cestou vrátit zpět, mi tentokrát nevadí. Užívám si každou minutu, kterou zde trávím ve společnosti čisté, překrásné přírody, nomádských jurt a stád koní. Rozbíjím tábor hned u řeky a za zvuku bečících ovcí, hrkajících jaků a občasného pokřiku projíždějících mongolů, si vychutnávám západ slunce.

Ráno mě vítá ocelově šedé nebe. Rychle balím a snažím se ujet přibližujícím se nacucaným mrakům. Jestli začne pršet, tak mám na uježděné hliněné cestě o zábavu postaráno. Dešti zdárně unikám. Ve městečku, odkud jsem včera vyjel, se stočím na jih a pokračuju skrze rozlehlé travnaté pláně. Jízda po nedávno uježděných, trávou stále pokrytých cestách, je pocit, jako jet po koberci. Sametově hladký. Občas se potkám s kolem jedoucím místňákem. Zastavíme a snažíme se komunikovat, což většinou znamená rozhazování rukama a pokyvování hlavou. Po pár minutách se s úsměvem vydáváme každý svou cestou. Odpoledne se kola motorky valí už po asfaltu, mnohdy dosti rozbitým. Nechápu, za co vybírají na mýtných branách, a kam ty prachy jdou? Cesta začíná pozvolna stoupat do 2000 m.n.m, kde se motor trochu vzpouzí. Přehazuju vzduchový filtr, který jsem speciálně upravil pro větší průchod vzduchu, což výkonu motorky jen prospělo. Nad obzorem vidím rapidně se přibližující černá mračna. Do nepromoku se mi nechce, tak zkouším voděodolnost bot a oblečení. Po půl hodince pořádného přívaláku je vše nacucaný jak houba, ale spodní vrstva zůstává relativně suchá. Vykukuje slunce, které s pomocí teplého větříku vrací vše do příjemnějšího stavu. Okolní krajina se rychle mění, začíná převládat písek a prach, přesto pohled na tento nehostinný kout země ve mně vzbuzuje euforii. Najednou všechny ty útrapy a nepohodlí stojí za to. Projíždím údolím hojně posetým jurtami a zelená barva naznačuje přítomnost řeky. Voda je čistá a přímo vybízí k vykoupání. Snažím se pokaždé využít možnost se umýt a nabrat vodu do zásoby, obzvlášť když vím, že poušť je již nedaleko a toto je zřejmě na delší dobu poslední možnost užít si osvěžení. Asfaltová cesta vede dál skrze město, za nímž se rozplyne do rozlehlých mongolských stepí. Užívám si jízdu, když vtom začne plavat přední kolo. Bez nějakého většího stresu se pouštím do opravy. Vše jde bezproblémově, až do doby, kdy kolo nafukuji a plášť nechce naskočit na ráfek. Zastavuje u mě kolemjedoucí a nabízí pomoc. Spolu se vracíme do města, kde pár atmosfér navíc donutí dostat pneumatiku na správné místo. Dochází mi, že stačilo okraj pláště trochu potřít olejem, ale to už je teď asi jedno. Od chlápka v pneuservisu kupuju pár kvalitních (doufejme) záplat a vracím se zpět do stepi. Cesta je drsná a dává mi dost zabrat. K poslednímu městečku před velkou pouští je to 200 km. Tam chci nabrat benzín a vodu. Osud má však se mnou jiné plány. Jednotlivé cesty ve stepi, jdoucí souběžně v šířce několika kilometrů, se často rozebíhají do stran, aby se po pár kilometrech zase sešly. Mapa je zde vcelku k ničemu a navigace taky nepomůže. Ve většině případů ukáže vaši polohu úplně mimo zakreslenou cestu. Jediná možnost, jak se orientovat, jsou světové strany a pár viditelných bodů, jako je třeba pás hor. Země je vyprahlá a začínají se objevovat první písečné duny. Pomalu si začínám uvědomovat, že jedu špatně. Od správného směru mě oddělují duny, přes který se nemohu v žádným případě s naloženou motorkou dostat. Jedu dál na západ. Občas potkávám jurtu, kde se vyptávám na správný směr. Mongolové vždy jen pokyvují a ukazují, kam je zrovna napadne. Písek mě pohltil. Není jiná možnost než pokračovat a doufat, že narazím na silnici dřív, než mi dojde benzín nebo voda. Větrem nafoukané písečné jazyky mi postup značně komplikují. Ani počasí mi nepřeje a v dálce se objevují bouřkové mraky. Pomalu postupuju kupředu a prorážím si cestu pískem, jak ledoborec zamrzlým oceánem. V hlavě mi naskakují pošmourné myšlenky, které se snažím honem zahnat. Vzduchem chlazený motor a spojka dostávají zabrat jak nikdy předtím. Jestli vydrží tohle, tak všechno. Jedna z bouřek si umínila omrknout toho drobečka dole na zemi a fofrem se přibližuje. Stavím stan a o chlup unikám písečné smršti. Kapek spadne jen pár. Když je po všem, vylézám ven, kde mi při pohledu na horizont padá čelist. Západ slunce vytvořil úchvatnou podívanou, a i když to není ještě zdaleka za mnou, jsem rád, že si tímhle vším mohu projít.

Sypu písek ze stanu, bot, spacáku, vlastně úplně ze všeho. I cesta, kudy jsem chtěl projet, je zasypaná písečnými jazyky. Nezbývá než tohle písečné pole objet. Po dvou kilácích se dostávám na tvrdší podklad, po kterém pokračuju, než se konečně napojuji na hlavní silnici. V mapě je zapsaná tlustou rudou čarou, stejně jako silnice do Ulaanbaataru. Realita je úplně jiná. Jsou to opět jen koleje vyjeté v písku a prachu. Po pár kilometrech se dostávám k řece. Osvěžení a čerstvá voda uprostřed pouště přijde vhod. Místo, kde se řeka brodí, je vcelku frekventované. Zastavuje u mě jedno z projíždějících aut a z něj vyskáče mongolská rodinka, která se okamžitě druží. Malého kluka posadí na motorku, dělají si „selfí“ a jeden z usměvavých chlapíků přinese talíř s grilovaným masem, které mi nabízí k ochutnání. Nechci urazit a jeden kousek si strkám do pusy. Velká chyba! Žvýkačka s příchutí spáleného masa, vymáchaná v hromadě písku, mi skřípe mezi zuby a zanechává nepříjemnou pachuť ještě dlouho po tom, co je v žaludku. Snažím se to zamaskovat a odmítám další kousek s argumentem, že jim to přece všechno nesním. Trochu mě rozhodí informace, že k asfaltu je to ještě 120 kilometrů. No, kecali. Bylo to skoro 200. Roleta, kamení, nebo „kaluže“ jemného prachu dávají zabrat technice a já trpím s ní. Jestli mě Oslík doveze domu, dostane speciální péči. Nezřídka přicházejí situace, kdy se vidím rozlámaný na zemi potom, co jen tak tak ukočíruju motorku lítající ze strany na stranu. Raději zmírňuju tempo, vždyť není kam spěchat. Nikdy bych neřekl, jak rád uvidím asfaltovou silnici. Ta sametová hladkost má uklidňující účinek na tělo i mysl. Opět začíná závod s černými mračny přede mnou. Jako by věděly, kam mířím. Vždy se přizpůsobí mé rychlosti tak, aby mě mohly skropit. Na chvilku zastavuju zkouknout, kam míří další bouřkové mraky. Náhle na mě huláká chlapík, co stojí se svojí motorkou u krajnice opodál, a zve mě na drink. Ze šatů vytahuje láhev čehosi a misku, zatímco se k nám přidává jeho kolega. Snažím se mu vysvětlit, že nemohu chlastat, když řídím. Nevypadá, že ho to příliš zajímá a nalévá mi. Nevím, co to bylo, ale málem mi to spálilo krk. Chvilku s nimi posedím a frčím dál. Po dalších 100 km se rozhoduju to dnes zapíchnout a najít místo na spaní. Všude okolo jen písek, prach a majestátní kopce v dáli. Sedím si tak u stanu, pozoruju západ slunce a hlavou mi běží myšlenky, jaké to muselo být putovat těmito končinami pouze pomocí koní, velbloudů nebo na vlastních nohou. Na motorce ujedu 250 kilometrů během jednoho dne, ale v dávné minulosti trval stejný úsek obchodníkům nebo cestovatelům třeba týden. Muselo to být nejen fyzicky, ale i psychicky velmi náročné.

Projíždím okolo jezera Khar Us do města Khovd. U baráku, který vypadá jako restaurace, zastavuji. Uvnitř to je jako jídelna z osmdesátek a okamžitě se mě ujímá usměvavá paní. Objednávám si kávu. „No problem. A maso ne?“ ptá se. Je mi sympatická, proto si objednávám i gáblík. Typická hutná a silná polévka chutná skvěle. Člověk ale nesmí v žádným případě zkoumat, co v ní je. Vážně! Spokojen opouštím ulice Khovdu skrze předměstí tvořené jurtami. Desítky mobilních příbytků mongolských soudruhů jsou rozesety po údolí, kam až oko dohlédne. Děti si hrají, rodiče posedávají na travnatém koberci a někteří odpočívají s hlavou na kameni v alkoholovém opojení. Úsměv z tváře mi trochu mizí hned za mostem, kde končí asfalt. V duchu se smiřuju s faktem, že k hranici vzdálené 250 km to bude už jen off-road. Vjíždím do mongolské strany Altaje. Cesty nejsou nijak značené a nevyplatí se ani držet pouze těch nejvyjetějších. Mně se to jednou vymstilo a zajel jsem si do údolí, které po 30 km končilo strží. Snažím se orientovat podle puntíku GPS a světových stran, což v této členité krajině není vůbec jednoduché. Při hledání té správné cesty, narážím na Bělorusa Andreje, které ho jsem potkal už v Rusku při opravě pneumatiky. Vzpomínáte? Při odjezdu hlásil, že se uvidíme v Mongolsku a já se smál. Stojí na druhém břehu řeky, kterou se právě hodlám brodit. Ukazuje mi nejmělčí místo. I tam je vody po pás a motorka chcípla. Pomáhá mi dostat Oslíka z vody ven. Směje se, ne mně, ale stejné situaci, kterou musel před půl hodinou řešit. Skupinově se sušíme a domlouváme společnou jízdu k hranici.

Bohužel se po něm nedá jet. Silnice je ve výstavbě a je na ní spousty překážek bránících jakémukoliv provozu. Děsný pocit jet v prachu po totálně rozbitý cestě, když vím že pár metrů vedle je krásný, nově položený povrch. Navíc se přidává průtrž mračen a kroupy. Stoupáme do sedla a je děsná kosa. Déšť rychle rozmáčel hliněno-písčitý povrch, který zpomaluje postup. Máme za sebou pár náročných hodin. Sjíždíme zpět do údolí a raději stavíme stan, než krajinu pohltí tma. Ráno se společně vydáváme k přechodu, kde nás vítá kolona aut. Všichni čekají na otevření celní zóny. Po dlouhých 4 hodinách, kdy se kromě odjezdu celníků na oběd nic nedělo, jsme konečně připuštěni ke kontrole. Ruský přechod je 30 km od toho mongolského hluboko v údolí. I zde mě čekalo papírování a vyplňování někdy až nesmyslných formulářů. Kurňa, co je Rusákům potom, co dělám a kolik vydělávám? Andrej mi pomáhá s odpověďmi na otázky a do toho začíná pěkně lejt. Po další hodině, když celnice vidí, že mám dost, mi pomáhá i ona. Psychicky vyčerpán vjíždím do Ruska. Loučím se s Andrejem, který míří do hotelu a pokračuju dál, doufajíc v lepší počasí. Přestává pršet a silnici, sledující tok řeky obklopený nádherným údolím divoké Altaje, si začínám užívat. Unaven po náročném dni zajíždím k řece, kde stavím stan. Dávám si něco k snědku a zalézám do teplého spacáku načerpat energii na nový den. Probudilo mě plácání plachty stanu o moji hlavu, jak do něj narážel vítr. Je 5 stupňů a z teplého spacáku se mi moc nechce. Slunce, které vykouklo nad vrcholky okolních hor, rychle rozehřívá mé tělo. Vypadá to na pěkný den. A byl! Jen jsem vyjel na cestu, otevřel jsem pusu a nezavřel až do večera. Tolik přírodní krásy je těžké zpracovat v tak krátkou dobu. Zastavuju každou chvilku a pokaždé je výhled jiný a něčím zajímavý. Altaj je nepochybně jedno z nejkrásnějších míst, které jsem doposud viděl.

Užívám si každý metr pěkné silnice kroutící se skrze hluboká údolí a každou vteřinu, kterou mám to štěstí zde strávit. Asi po sto kilometrech sjíždím z hlavní silnice a vydávám se po šotolinových, a jak pevně věřím, zajímavějších cestách. Míjím malé vesničky, kde jako by se zastavil čas. Povozy tažené koňmi, zemědělské stroje pamatující si možná ještě Lenina, lidé bydlící ve starých dřevěných domech, obklopeni všemožným domácím zvířectvem. Jak pokračuju na sever, mění se i reliéf okolní krajiny. Majestátní hory se proměnily v kopečky, které zanedlouho zmizely úplně a přede mnou byla opět ta známá ruská placka. Po devíti dnech kempování si zasloužím sprchu. Vybírám si slušný hostel v Rubtsovsku, posledním městem před kazašskou hranicí. Cena je příjemných 350 rublů (120 kč) a jako bonus dostávám na pokoj dva Američany cestující na motorkách kolem světa. Je mi jasné, že s nimi si budu mít co říct. Se zájmem si vyměňujeme své příběhy a cestovatelské zkušenosti, které by v jejich případě daly na pěkně tlustou knihu. Odpočatý, čistý a s dobrou náladou opouštím hostel. Čeká mě další přechod hranice. Tentokrát vše probíhá svižně, přátelsky. I celníci jsou usměvaví a zbytečně neprudí. Až mě překvapí, jak to proběhlo hladce. Další věc, co mě příjemně překvapila, byla cena 10,-Kč za litr benzínu. Škoda, že mám v plánu Kazachstánem jen projet, bez velkého zdržování. Úmorné vedro mě popohání kupředu. Už se nemohu dočkat Kyrgyzstánu a jeho hor, o jejichž kráse jsem slyšel už mnoho příběhů. Přejíždím most přes řeku. Její tyrkysová voda přímo vybízí k vykoupání. Zajedu pod most, abych měl věci ve stínu. Nejsem tam sám. Přede mnou sem dorazilo 5 Kazachů, kteří zde myjí auto a o něčem horlivě debatují. Svlékám bundu, když znenadání na mě jeden z nich začne pořvávat. Nerozumím ani slovo. Přesto z jeho hlasu poznávám, že to nejsou slova přivítání. Jeho vrávoravá chůze naznačuje nějaký ten alkohol v krvi. Chvilku na mě ještě huláká a pak mě chytí za ruku. Instinktivně se oháním a naznačuju, že překročil hranici. To upoutalo pozornost jeho čtyř kamarádů. Pravý čas vypadnout, než se dostanu do problémů. Sedám na bike a raději odjíždím. Byla to jedna z mála nepříjemných zkušeností. Z 99 % případů jsou lidé přátelští a pohostinní. Snažím se najít místo s wifi a kávou, což je v Kazachstánu nadlidský úkol. Kafe mají odporný a wifi nepoužívají. Většina lidí jede na data, která jsou zde poměrně levná. Do Almaty vede příšerná cesta. Lituju kamioňáky jedoucí třicítkou a obzvlášť ty v těch starých krámech bez klimatizace. Hodně mě pobavila cedule s nápisem nerovnost vozovky dalších 700 metrů. Měli by to předělat na 700 kilometrů. Po třech dnech jsem dorazil ke kyrgyzské hranici. Přechod probíhá ve velké pohodičce. Za pár minut jsem na druhé straně a peláším směr hlavní město Biškek.

Na jedné křižovatce vedle mě zastaví auto a z okýnka vykukuje hlava nabízející pomoc. Pozitivně laděná osůbka jménem Juraj mi pomáhá najít vhodné ubytování. Vede mě ulicemi až k hostelu, kde trávím následující dvě noci. Kromě poznávání města, jsem si dal za úkol připravit motorku na náročnou cestu přes kyrgyzské a tádžické hory. Vyměnit olej, filtry, dotáhnout dráty kol a zkontrolovat, zda něco nechybí nebo se nechystá motorku opustit. Při kontrole řetězovky zjišťuju opotřebení předního kolečka. Nový řetěz mám s sebou, ale ozubená kola jsem nechal doma. Zkouším tedy štěstí u místního prodejce s motodíly. Bohužel požadovaný typ nemá a doporučuje mi půjčovnu offroad motorek Muztoo v Oši, kde bych mohl mít více štěstí. Motorka je připravena, čas na prohlídku města. Biškek je moderní pulzující město hojně navštěvované turisty. Výchozí bod pro většinu lidí hodlajících objevovat krásy Kyrgyzstánu. Teploty stoupají ke 40 °C, přesto mě neodradí od procházky po největším městském bazaru a jiných zajímavých místech. Na hostelu naslouchám různým příběhům ostatních cestovatelů. Někdo míří do Číny, jiní do Mongolska a setkal jsem se i s klukem, co se zde seznámil s Kyrgyzskou a zůstává v Biškeku už půl roku. Holt lásce neporučíš.

Ráno se mi moc nechce opustit pohodlí hostelu. Po troše přemlouvání se nakonec balím a vyjíždím z města směrem k jezeru Issyk-Kul. U největšího kyrgyzského jezera bych se měl setkat s Vojtou a Zajdou. Dvěma motorkáři na své cestě k Magadanu…Mecce asi každého motorkáře dobrodruha. Zastavují mě policajti, ale spíše ze zvědavosti, než že bych vypadal podezřele. Kluci mají pár hodin zpoždění, tak se zatím toulám po okolí a objevuju krásu a přátelskost místních. Jeden mě zve k sobě domů, to s díky odmítám a vysvětluju, že na někoho čekám. Zkouším i vodu jezera, jehož teplota je vcelku přijatelná. Mířím do města, kde zahlídnu hlouček lidí rovnou na kruhovém objezdu. Když se přiblížím vidím důvod rozruchu. Nějaký autař zde údajně srazil motorkáře ze Slovinska. Zastavuju a nabízím svou pomoc. Po chvilce mi dochází, že jsem zde zbytečný a odjíždím.

U stánku na kraji silnice zahlídnu krásná červená rajčata. Zkouším je koupit, ale neúspěšně. Chlapík nechce o placení ani slyšet a přihazuje další zeleninu jako bonus. Lidé jsou zde jednoduše úžasní. Po čtyřech hodinách kluci konečně dorazili a společně se vydáváme kempovat k jezeru. Při cestě Vojtu málem srazí auto, jehož řidič podcenil přilnavost pneumatik na mokré vozovce. Udělá efektní hodiny a o pár metrů míjí rozjetou Afriku. To nám nemůže pokazit prima večer u jezera. Kdo by mohl, je dotěrný hmyz. Do tmy si vyprávíme zážitky a ještě, než zalezu do spacáku, poslouchám zvuk dlaní plácající o plachtu, jak se snažíme pobít veškerou havěť infiltrující se do stanu. Ráno je jak z kýčovité fotky National Geographic. Sluncem zalité údolí jezera obklopeno horami hrající všemožnými barvami. Loučím se, popřeju hodně štěstí na cestách a vyrážím k druhému 100 kilometrů vzdálenému jezeru Song-Kul do výšky 3000 m.n.m. Další tři hodiny nezavřu pusu. Okolní scenérie jsou dechberoucí. Pomalu šplhám do kopců, než se konečně přehoupnu přes sedlo a začnu trochu klesat do kotliny jezera, jenž je obklopeno hradbou ledem pokrytých vrcholků hor. Nade mnou se honí mračna a občas dolu pošlou pár kyblíků vody. Z uježděné hliněné cesty to udělá pěknou klouzačku, takže raději hledám místo pro bivak. Nacházím pěknou zátoku, kde stavím stan, a s plecháčkem horkého kafe a zapadajícím sluncem ve tváři pozoruju pasoucí se stáda koní. Většina návštěvníků odjíždí stejnou cestou, kterou sem přijeli. Nerad se vracím tou samou trasou, takže volím jižní výjezd směřující k městu Kazarman, odkud se vydám dále do Oše.

Cesta je mnohem méně využívaná a za celou dobu, než se dostanu k nejbližší vesnici, potkávám jen jedno auto. Vždy, když už si myslím, že nic krásnějšího nemohu vidět, objeví se přede mnou výhled, který to vše přebije. O Kyrgyzstánu jsem slyšel mnoho chvály, viděl mnoho fotek, ale na samotný zážitek vás nic nepřipraví. Od začátku expedice se dostávám od super k ještě lepšímu. Může to něco překonat? Po pár kilometrech dorazím k asfaltové silnici, které si moc dlouho neužiju. Po kamenité cestě projíždím kaňonem řeky Naryn. Nepotkávám zde živáčka, což mě trochu znervózňuje. Po několika desítkách kilometrů se dostávám do míst, kudy nelze pokračovat dál. Řeka si zde vzala kus cesty, a proto tudy nikdo nejezdí. „Mohli sem dát alespoň nějakou ceduli!“ brblám si. Nezbývá než to otočit a vydat se objížďkou přes hory. Cesta je rozbitá, samá roleta a motorka se na ní chová dost divoce. Nejde jinak, než držet plyn a být připravený na díry, které se občas nečekaně objeví. Nesčetněkrát stoupám serpentinou do kopce, kde se pozdravím s nomády na koních a hned zase mizím dolu do údolí. Zelené kopce vrhající dlouhé stíny v zapadajícím slunci jsou pastvou pro mé oko. Do Oše to mám 260 km, které nechávám na zítra. Však zítra je taky den. Dole v údolí je vesnice, benzínová pumpa a nově položený široký asfalt. Ten ovšem není primárně určen pro mě nebo vesničany. Jezdí po něm plně naložené náklaďáky z blízké štěrkovny. Kam to tady vozí fakt netuším. Ještě černý asfalt brzy mizí a pokračuje šotolinová cesta, která se vrací zpět do nesčetných horských průsmyků. Jedna z výhod motorky je možnost cítit okolní vůně. Doslova si tak vyčenichám oběd, když projíždím okolo pekárny. Jinak bych si ji určitě nevšiml. Kupuju si čerstvý chleba rovnou z pece, k němu dostávám od pekaře hrnek čaje a vřelý úsměv. Před Ošem začne houstnout provoz a trochu komplikovat můj pohyb po městě. Než se vydám k Manuelovi, kde mám domluveno ubytování přes Couchsurfing, jedu do Muztoo, jedinému místu v zemi, kde je šance koupit potřebný díl na motorku. Mám štěstí a řetězové kolo se jim válí na skladě. Jako bonus se seznamuju s partou offroaďáků z různých koutů Evropy, od kterých dostávám spousty užitečných tipů a rad. Manuel už mě očekává a po nezbytné sprše vyzvídám informace o něm. Man je Němec studující antropologii, jenž v Kyrgyzstánu pracuje už půl roku na svém vysokoškolském projektu. Teprve později z něj vypadne, že má kyrgyzskou přítelkyni. No, teď už mi to dává smysl. Trávím zde tři dny, kdy mě Man provede městem a seznámí se zdejším způsobem života. Zajdeme si společně s jeho anglickým přítelem na výborný šašlik a vodní dýmku, kde se domlouváme na ranním výstupu na blízký kopec, abychom mohli vidět východ slunce nad probouzejícím se městem. Vstáváme v 5 hodin a šplháme po příkrém srázu vzhůru. Celá dřina stojí za tu námahu (hlavně to brzké vstávání). Východ slunce nad městem byl nezapomenutelný zážitek a z hory bylo dokonce vidět do nedalekého Uzbekistánu.

S dobrou náladou se vracíme zpět, balím věci a vyrážím vstříc novým zážitkům. Tádžikistán a jeho majestátní Pamír už mě očekává. Silnice je perfektní a okolní krajina ještě lepší. Vychutnávám si každý kilometr jízdy k širokému údolí řeky Kyzyl Suu přes 3600 metrů vysoká horská sedla. Prostě pohádka. Nabírám benzín a měním peníze v poslední vesnici před hranicí. Pohled, který se mi nabízí je dechberoucí. Jsem ve třech kilometrech a přede mnou se tyčí sedmitisícové vrcholky Pamíru. Nemohu se dočkat. Přijíždí dívka na koni, která zvědavě zkoumá, proč tady pobíhám s kamerou. Zve mě na čaj a žádá o tužku a papír, který jí očividně udělal radost. Jak málo stačí místním ke spokojenosti. Na celnici se potkávám s motorkářským párem z Itálie. Řeší zde papíry a ekologický poplatek za dovoz motorky. Tak to dorazilo i sem. K tádžické celnici je to pěkný kus cesty úžasnou přírodou po totálně rozbitý cestě. No, zvykej si chlapečku, lepší už to nebude. Celník si přebírá dokumenty a zalézá do domečku. Mezitím mě jiný chlápek odtáhne do téměř prázdné místnosti, kde žádá poplatek za desinfekci a nutný doprovod. Pokud ale chci, může to udělat za půlku bez papíru. To se mi nezdá, ani nelíbí a chci doklad. To ho nastartuje a začne vyřvávat. Je to jen divadlo a psychologická hra. Když přijde celník omrknout, jak to vypadá, začíná to ve mně hlodat. Ten mi to zde může pěkně znepříjemnit. S vidinou dne stráveného na celnici, nabízím desetinu původního po(ú)platku. Chlapíkovi se rozzáří oči a najednou jde všechno jak po másle. Teda placení dalších, tentokrát už oficiálních poplatků. Závora se zvedá a já se smíšenými pocity vjíždím do Tádžikistánu. Podél čínské hranice mířím k jezeru Karakul, kde hodlám strávit noc. Vodní hladina brakického jezera má nádhernou barvu a vybízí k vykoupání. Přesto, že jsem ve 4000 m.n.m. je zde mnoho komárů, kteří pobyt u vody znepříjemňují a brzy mě vyhánějí i se stanem dále od břehu. Nerozumím, čím se v této odlehlé pustině, kromě krve občasného turisty, živí? Odpoledne někdo nahoře zapnul větrák a odfouknul bzučící potvory někam do neznáma. Zbytek dne trávím procházkou po okolí a užíváním si toho ticha a samoty. Noční obloha je rozzářená hvězdami a dělá příjemnou tečku tomuto nezapomenutelnému dni.

Slunce mě tahá brzy ráno ze stanu, nedočkavě balím a vydávám se vstříc novým zážitkům po silnici M41, legendární Pamír Highway. Pomalu se blížím k nejvyššímu bodu cesty. Horské sedlo ve 4600 m.n.m. mě nevítá fanfárami ani potleskem, přesto mám pocit úspěchu a zároveň příjemného klidu. Ticho a samota jsou balzámem na duši. Samotu občas přeruší protijedoucí cyklista, kterých je zde opravdu hodně a mají můj velký obdiv šlapat v těchto nelehkých podmínkách. Potkávám i pár motorkářů nebo autařů. Většinou cestovatelé z Evropy, se kterými se pokaždé pozdravím a prohodím pár slov. Povrch silnice se často mění. Od rovného asfaltu až po zvlněné časti s metrovými dírami. Často asfalt zmizí úplně a jedu jen po kamenité nebo písčité cestě. V první větší vesnici nakupuju zásoby a benzín. Sjíždím k řece dát si oddych a melouna. Najednou, s mým velkým zděšením, v motorce zachrastí a stojím. Motor běží, jednička zařazená, ale motorka stojí! Může za to pastorek, jehož vnitřní ozubení zmizelo bez rozloučení. Bohužel s sebou vzalo i část ozubení hnací hřídele. Nasazuju nový pastorek koupený v Oši a vracím se do vesnice, kde nezbývá, než ho ke hřídeli přivařit. Snad to vydrží. Přes vojenskou kontrolu se dostávám do oblasti Horský Badachšán, pro kterou je potřeba speciální povolení při žádosti o vízum. Vše lze naštěstí vybavit předem on-line. Je to nádherný kus země. Překonávám ještě několik horských pasů, než mě klesající slunce přinutí najít vhodné místo na spaní.

Vždy se snažím kempovat u řeky, a to nejen kvůli romantickým, ale i praktickým důvodům. Možnosti se umýt a nabrat zásoby vody. Voda přitékající rovnou z ledovců chutná skvěle. Od Chorogu, největšího města regionu, mě dělí 100 km. Nikam nespěchám a zastavuji každých několik kilometrů fotit. Zaujme mě i jeden z visutých mostů přes horskou bystřinu. U něj stojí holčina, která se mě okamžitě ujímá a zve k nim domů na čaj. Proč ne? Navíc mluví anglicky a mám tak konečně možnost dozvědět se více o životě v horách. Seznamuje mě s její velice sympatickou starší sestrou, která mě provede a seznámí s celou vesnicí. Prohlížíme domy, kovárnu, školu až mě nakonec zavede do domu jejího strýce, kterému říká „Big Uncle“ a je to fakt kus chlapa. Dostávám najíst tradiční polévky a chleba vytaženého rovnou z pece. Po jídle mi přinesou slaný čaj s jačím máslem, který chutná zvláštně, ale dobře. Asi bych si na to zvykl. Trávím v jejich společnosti celé odpoledne. Je mi nabídnuto i přespání, což vzhledem k roztomilosti strýcovy neteře nechci riskovat. Loučím se s celou rodinou a na cestu dostávám ještě dva kousky jejich výborného chleba. Mířím na Chorog hlavní město provincie Horský Badachšán. Můj postup zastavuje vojenská hlídka. Z toho, co mi vysvětlují, není možné momentálně projet kvůli střelbě a mám se vrátit za dvě hodiny. Nemám na vybranou, je to jediná možná cesta. Jedu k řece, kde jsem zahlídl tři chlapíky pobíhat se síťkou na motýli. Zvědavý, co loví, se s nimi dávám do řeči. Nejdříve jsem myslel, že chytají něco k snědku, ale je to přesně naopak. Jsou to ruští entomologové studující zde vzácné druhy brouků. Po dvou hodinkách se vracím k vojákům. Chvilku ještě čekám a mezitím dostávám od místních informaci, že zde probíhají vojenské manévry. Je to mezinárodní cvičení, kde jsou zastoupeny ruské i čínské vojenské jednotky. Mám z toho divný pocit. S přibývajícími kilometry pozvolna klesá nadmořská výška, objevuje se více zeleně, zvyšuje se počet lidských obydlí a vesnic s mávajícími dětmi i dospělými. Děti pokřikují „hello“ a nastavují ruku dožadující se plácnutí, zatímco dospěláci se velice rádi fotí s cizincem na motorce.

Na jednom z mnoha check-pointů si úředník nenápadně říká o úplatek. Nemá žádný pádný důvod ho dostat, takže s úsměvem odmítám a odcházím. ”No, aspoň jsem to zkusil” honí se mu nejspíše hlavou a směje se taky. Chorog je vcelku velké město a najdu zde vše, co potřebuji. Měním peníze, nakupuju zásoby a pokračuju dál údolím řeky s krkolomným jménem Pyandzh alias Panj, která odděluje Tádžikistán od Afghánistánu. Najít místo na spaní v hlubokém kaňonu není vůbec jednoduché. Není zde moc rovných ploch a pokud už jsou, stojí na nich nějaké obydlí nebo oplocené políčko. Nakonec dávám za vděk písečnému ostrůvku řeky, uprostřed něhož stojí sloup elektrického vedení. Věším hamaku, dělám si večeři a s hvězdnou oblohou nad hlavou spokojeně usínám. Ráno se nechám probrat studenou vodou horské řeky. Koukám na druhou stranu s myšlenkou podívat se do Afghánistánu. Proud řeky je zde silný a zkoušet to by byla asi sebevražda. Po silnici, kterou horské podmínky v některých místech mění v tankodrom a odvádí moji pozornost od okolní krásy, projíždím vesničkami, kde pokaždé budím velký zájem místních. Vždy je to milé setkání. Tádžický lid mi do jisté míry připomíná neobyčejnou přátelskost Íránců. Však k nim mají díky perské minulosti mnohem blíže než k Rusům. Jak tak projíždím údolím, objevují se přede mnou zelené ostrůvky v jinak pusté krajině zdejších hor. Je zajímavé pozorovat život vesnic na Afghánské straně řeky. Tak blízko, a přitom tak daleko. Obdivuju kamioňáky prokousávající se mnohdy rychlostí chůze po uzoučké silnici zaříznuté do skály kaňonu. Dostat se až do města Kalaikhum mě stojí dost fyzických i morálních sil. Odtud vede cesta do Dušanbe, nebo přes horské hřebeny do Chumdonu. Jelikož mám v plánu se vrátit zpět do Kyrgyzstánu, volím druhou možnost. Osud má se mnou ale jiné plány. Asfaltová silnice, na mapě zobrazená tlustou červenou čarou, se brzy mění na horskou šotolinu. Kromě policajtů na check-pointu, pasáčků na koních a páru cyklistů, nepotkávám nikoho. Tohle rozhodně nebude hlavní trasa. Šplhám do sedla ve výšce 3200 m.n.m. a po hřebenech hor pokračuju dál na severozápad.

Klesající slunce nad obzor mě nutí najít místo pro nocleh. Cedule upozorňující na minové pole mě trochu rozhodí. Postavit si stan na mině je to poslední po čem toužím. Nakonec bivakuju na málo používané hřebenové pěšině. Výhled na horský masiv zalitý západem slunce je neskutečný. V noci se několikrát probudím s pocitem, že se dusím. Doufám, že je na vině řídký vzduch a prach cest, který během dne polykám. K asfaltu to mám 80 kilometrů, přesto mi to zabere 4 hodiny. Skvělé 4 hodiny fotogenické přírody a milých lidí. Od Chumdonu svištím po široké, hladké silnici plné zatáček ke kyrgyzské hranici. Dvě stě kiláků si neskutečně užívám, než mě opaří věta tádžického celníka. “Tudy nemůžeš projet, to je pouze pro místňáky”. Pár minut mi trvá jeho slova pobrat. Nepomůže ani přemlouvání a prosby. I kdyby mě pustil, kyrgyzský celník nemá systém, ve kterém by mě registroval. Otáčím se s hlavou plnou myšlenek, co dál? Mám dvě možnosti. Přes Dušanbe k severnímu hraničnímu přechodu, což je 600 km navíc, nebo přes Uzbekistán, pro který bych si musel žádat o vízum. Dojedu do Dušanbe a tam se rozhodnu. Projíždím jednou vesnicí. Najednou se pode mnou ozve divný chrastivý zvuk a můj pohled zaujme řetězové kolečko předbíhající mé přední kolo a mířící někam do škarpy. Chlapeček stojící nedaleko na mě kouká jak na zjevení. Zkouším z něj dostat informaci, zda neviděl, kam kolečko putovalo. Po chvilce hledání, během kterého u mě zastavuje chlápek na koni, ho nacházím. Chlapík mi nabízí pomoc a po telefonu domlouvá svářeče. Za hodinku jsem znovu na cestě, ale velkou důvěru v nový svár nemám. Sjíždím na louku, kde plánuju strávit noc. Mé počínání neunikne pozornosti jednoho zemědělce. Se zvědavým kukučem v očích mě zdraví a představuje se. Tráví se mnou na místě dobrou hodinku, během které mu mnohdy stačí jen tak postávat a sledovat mou činnost. Naznačuju, že už půjdu na kutě, přesto dál stojí na místě a kouká. Ráno vylézám ze stanu, ale chlápek už je pryč. Chvilku jsem opravdu myslel, že ho tam najdu stát na stejným místě, kde jsem ho včera zanechal. Cesta do metropole utíká a společně s ní i řetězové kolečko z motorky. Svár opět nevydržel a pastorek mě předjel. Zoufale hledám pomoc na tržišti, kde se mi ji i dostane. V dílně dávám vše do původního stavu beze sváru a doufám, že těch pár zubů na hřídeli vydrží zbytek cesty. V hlavním městě hledám slušný hostel a okamžitě po ubytování začínám zjišťovat, co potřebuju pro vybavení uzbeckého víza.

Mám velké štěstí, jelikož pře dvěma týdny zavedli online žádosti. Vše je jednodušší, bez nutnosti navštívit ambasádu. I cena 20$ je více než přijatelná. Odesílám žádost, na jejichž vyřízení mají úřady nekonečně dlouhé tři pracovní dny. Ty trávím odpočinkem a prozkoumáváním města, které žije převážně večer, kdy vyrážejí celé rodiny na procházky ulicemi a rušnými náměstími, kde hraje hudba, tančí se, pije a povídá. Ono přes den se člověku nechce vytahovat nos z klimatizovaný místnosti. Už v 10 hodin dopoledne teploměr ukazuje 39°C. Většinu dne tak trávím v hovorech s ostatními cestovateli ubytovanými na hostelu. Třetí den už to nevydržím a opouštím město stále čekající na schválení víza. Od hranice mě dělí 150 kilometrů. Potloukám se nervózně po okolí v očekávání vyjádření k žádosti o vízum. Zítra mají poslední den na odpověď. Ten den zabíjím čas, jak se jen dá, ale hlavně v blízkosti wi-fi. abych mohl e-mail kontrolovat každou čtvrthodinku. To čekání začíná být nesnesitelné. Odpoledne pípne mobil ohlašující příchod pošty. S napětím ho otevřu a v záplavě endorfinů vykřiknu “ Jo, mám to!”. Šťastný jako blecha se vydávám zdolat uzbecký hraniční přechod. Ten se neobejde bez velmi důkladné prohlídky (kromě tělních dutin asi vše), včetně rentgenu. Dnes mě nemůže už nic rozhodit. Mířím na Samarkand a opět se stávám středem pozornosti, kdekoli zastavím. Do města přijíždím brzy ráno v době, kdy se zrovna probouzí. Pozoruji narůstající dění na ulici a spokojeně usrkávám kávu v malé útulné kavárničce. Následuje malá procházka po městě, výměna peněz a pak už rovnou k motorce a ven z centra. Projíždím kruháčem a co mé oko nevidí, přímo předem mnou je žlutý cirkus. Překvapivě mají poruchu jednoho z aut, které se snaží odtáhnout do blízkého hotelu. Pozdravím se s celou bandou výpravy trabantů, malucha a jawičky. Ještě chvilku klábosíme, než definitivně opustím město. Uzbekistán je v této části stále zelený a svěží. Na silnici si všímám mnoho atrap policajtů, které občas někdo vymění za živé, a to mám pak o zábavu postaráno. Při průjezdu jednou z vesnic vybíhá takový živý policajt s prstem mířícím přímo na mě. Ukazuje mi mojí perfektní fotku se spokojeným výrazem ve tváři a pod ní číslovku 79. Ptám se, jaká je zde povolená rychlost. Dostává se mi odpovědi, že 70 km/h. Okamžitě zkouším taktiku, že to není o moc víc, tak bychom na to mohli zapomenout. Na kus papíru píše částku, po které by ztratil paměť. Odmítám s argumentem, že tolik peněz nemám. Vlastně nemám žádné peníze, jen kartu (samo že hraju o čas). Ukazuje na mé GoPro a jakože „padárek“. Tak na to zapomeň kámo, myslím si a vysvětluju, že kamera má cenu 500$. To ho zaujme ještě víc. Vtu chvíli křičí ten druhý na toho mého. Okamžitě vybíhá s plácačkou a zastavuje velké, luxusní SUV. Změřená rychlost 120 km/h. Vede si řidiče za auto, kde dostává pěknou sumičku. Majitel je odbaven, sedá do meďoura a maže dál. Já zůstávám a házím smutná kukadla. Po asi půl hodině dohadování, ukazování fotek v mobilu a zmenšování částky, která maže paměť, nakonec mávnou rukou ukazující ať zmizím.

Ušetřených 50$ utrácím v restauraci za skvělý oběd. Teda spíše malou část těch peněz, protože jídlo, které je mimochodem fakt výborné a je ho nášup, stojí pár kaček. S dobrou náladou a plným břichem se pouštím do dalšího ukrajování kilometrů. Krajina začíná být vyprahlá a silnice rovná jak pravítko. Hledám místo na zavěšení hamaky, což zde není vůbec jednoduché. Nakonec za jednou z vesnic u mostu přes řeku věším šnůry na sloup elektrického vedení. Zastavuje u mě chlápek s dětmi a upozorňuje, že most, u kterého dnes spím, je hraniční s Turkmenistánem a až ráno přijdou celníci, nebudou ze mě mít vůbec radost. Ujišťuju ho, že budu pryč, než dorazí. S moskytiérou na hlavě a rukavicích na rukou, chránící mě od dotěrných komárů, usínám pohupující se v teplém vánku noční stepi. Západní Uzbekistán je suchý a vyprahlý. Do těchto pustých končin, už jen tak někdo nezavítá, pokud nemusí. Občas potkávám obrovské soupravy vozící materiál na místa, kde se těží nerostné suroviny. Na moment se zastavím u bývalých břehů Aralského jezera, ale k vodě, jak bylo původně v plánu, se z důvodů technického stavu motorky nevydávám. 100 km od kazašské hranice je silnice jak tankodrom a potkávám zde Rusa z Petrohradu mířící na své Hondě Shadow do Tádžikistánu a jeho Pamír Highway. To už chce mít koule nebo být masochista vydat se s takovou motorkou na pamírské cesty. Přechod probíhá vcelku v klidu a Kazachstán mě přivítá prašnou a rozbitou silnicí. Morálka začíná citelně klesat. Náladu mi trochu zlepšuje pěkný asfalt, který se táhne až do Atyrau, aby mi ji pak mohlo pokazit rozsypané ložisko zadního kola. Nechápu to, zastavím na jídlo, motorka je v pořádku, rozjedu se a zadní kolo lítá ze strany na stranu. Mám velkou kliku, že se tak stalo v civilizaci, a ne někde uprostřed stepi, desítky kilometrů od nejbližší vesnice. Ochotně mi pomáhá obsluha benzínky a kolem jedoucí banda španělsko-italských motorkářů. Společně jedou shánět nové ložisko, zatímco já se s velkým úsilím snažím dostat ven z kola to staré. Za chvilku jsou zpět i s ložiskem. Malý zázrak! Po hodině a půl od zjištění poruchy jsem opět na cestě. Až k ruské hranici si „vychutnávám“ monotónní jízdu, ze které mě vyvede buď zastávka na dotankování nebo sváču, což je ve většině případů slaďoučký meloun, který zde koupíte přímo z dodávky u silnice.

Motorka je hodně unavená a začínají se objevovat drobné problémy. Tisícihran na řadičce už neplní svůj úkol tak, jak by měl a v Rusku se uklepal držák kufru. Po těch cestách mě to ani nepřekvapuje. Provizorně opravuju páskami a montpákou, než mě v Saratově vytáhne z bryndy ruský mechanik a svářečka. Ani baterka na tom není dobře, přesto že jsem kupoval před výpravou novou. Teď už si jen přeju dostat motorku domů. Opuštění Ruska taky nebylo úplně bezproblémové. Po předání deklarace k motorce za mnou přichází úřednice a vysvětluje jaký nastal zádrhel. Deklarace z trasy Altaj-Kyrgyzstán není uzavřena a jelikož si dokument nechal celník na hranici (měl mi ho vrátit, což jsem nevěděl) nemám žádný důkaz o tom, že jsem motorku vyvezl. Řeknete si, vždyť to, že jsem s motorkou teď tady, je pádný důkaz o jejím vývozu. No jo, dejte blbcovi funkci a vymyslí lejstro. Trochu to komplikuje situaci, ale paní je vstřícná a zkusí to nějak zařídit. Probíhá důkladná prohlídka úplně všeho. Při pasové kontrole jsou mi pokládány důmyslné otázky a paní za okýnkem se několikrát ujišťuje, že pán na fotce jsem skutečně já. Asi vypadám fakt blbě. Nakonec jsem propuštěn a mohu se vydat přes Ukrajinu a Polsko k domovu. 100 kilometrů od české hranice mě opouští zbytek zubů hnací hřídele. Nemohu uvěřit tomu, že hned u servisu. Domlouvám svářečku a vysvětluji, co potřebuji. Technické řešení už mám pro tento případ v hlavě. Odevzdávám 10$ za svár a podložku a mířím do Čech. Poslední noc trávím nedaleko Olomouce. Mohl bych dojet domů, ale nějak se mi ještě nechce. Rád bych si užil poslední noc výpravy v hamace a obklopen nádhernou českou přírodou. Po dvou měsících a 23 000 kilometrech jsem doma. Plný zážitků, které budu vstřebávat ještě pár týdnů a o které jsem se rád podělil i s Vámi. Díky, že jste jeli se mnou.